What pro sports taught me about uniting differences
📊 Souhrn
Přednáška Barbary Lash zdůrazňuje sílu sdílení osobních příběhů a zkušeností pro budování porozumění a překonávání rozdílů. Jako mediální koučka profesionálních sportovců a novinářka čerpá inspiraci z prostředí amerického fotbalu, kde hráči z různorodých prostředí musí spolupracovat na dosažení společného cíle – vítězství. Ukazuje, že toto týmové prostředí podporuje vzájemné poznávání a respekt, což ale často chybí mimo sportovní ekosystém, kde se zejména černošští sportovci setkávají se stereotypy a předsudky. Její výzkum mezi hráči NFL odhalil, že běžný mediální narativ „z chudoby k bohatství“ je zjednodušující a ignoruje unikátní příběhy a potřeby jednotlivců.
Lash navrhuje řešení inspirované propojováním v týmech – metodu „drobků“ (breadcrumbs). Jedná se o princip postupného, malého sbírání informací o lidech kolem nás v běžných každodenních situacích (v obchodě, na hřišti, na akcích). Tyto „drobky“ informací, získané třeba krátkým rozhovorem s někým, s kým bychom běžně nemluvili, nebo zpochybněním vlastních prvotních soudů, postupně budují komplexnější a pravdivější obraz druhých. Tento přístup má vést k pomalé, ale trvalé změně, která zvyšuje naši schopnost akceptovat a oceňovat rozdíly, a tím je sjednocovat. Cílem není jen vyhrávat zápasy, ale pozitivně přispívat k lidskosti.
📝 Přepis
Je mi obrovskou ctí být zde na TEDx, kde myšlenky skutečně dokážou přesáhnout daný okamžik. Jako veřejná řečnice, mediální koučka profesionálních sportovců a týmů a zkušená televizní novinářka si opravdu vážím, rozumím a oceňuji sílu sdílení vlastního příběhu. Zvláště když máme všechny ty bohaté kapitoly, které nabízejí kontext a skutečně příklady, jež nás utvářejí.
Často svým klientům říkám: jakmile si osvojíte svůj hlas a svůj příběh, nikdo vám je nemůže vzít. Jak víte, příběhy se vyvíjejí. Nejsme stagnující jedinci. Kdykoli můžeme otočit list a napsat zcela novou kapitolu.
Nová kapitola: Sjednocování rozdílů
Když už mluvíme o kapitolách, věci, které řídí náš vzájemný kontakt, zejména pokud jde o naše rozdíly, se mění – v podstatě za nás otáčejí stránku. Jsem nadšená, že můžeme tuto další kapitolu pojmenovat, a doufám, že ji více lidí nazve Sjednocování rozdílů (Uniting Differences).
Sjednocování rozdílů je něco, co jsem se naučila při své práci v profesionálním sportu, konkrétně v americkém fotbale. Představte si to: máte 53 chlapů z různých prostředí z celé země, v některých případech i hráče z různých částí světa, kteří se sejdou za jedním společným cílem – vyhrávat zápasy. Neustále spolu dřou, budují a rostou, učí se jeden o druhém.
Zjistila jsem také, že ne všichni hráči mají stejnou zkušenost mimo tento ekosystém profesionálního sportu. Zejména pokud jde o černošské a hispánské hráče. Jejich individualita a rozdíly nejsou vždy akceptovány, jejich přítomnost není vždy oceňována.
Výzkum: Bourání stereotypů
Do hloubky jsem se tomu věnovala ve svém výzkumu pro dizertační práci nazvanou „Humble: Místně zakotvený narativ potřebující nápravu“. V tomto výzkumu jsem vedla rozhovory s 30 černošskými hráči NFL, kteří své dětství a dospívání popsali slovem „Humble“ (skromné, pokorné). Cílem bylo postavit jejich prožitou zkušenost do kontrastu s běžným, médii šířeným narativem „z chudoby k bohatství“ (rags to riches), který v podstatě vykresluje všechny jejich příběhy jako naprosto stejné: černošští hráči z chudých, nebezpečných, rozvrácených čtvrtí, kteří se dostali ven pouze díky svému atletickému talentu.
To, co jsem zjistila, bylo fascinující. Zaprvé, ano, v samotném jádru existují podobnosti: jak popisovali své čtvrti, čemu byli vystaveni, nedostatek zdrojů. Tam bylo mnoho podobností. Ale zjistila jsem, že to nebyl celý příběh. Nakonec jsem měla 30 velmi unikátních příběhů, bohatých na kapitoly poskytující kontext:
- jak se vyrovnávali se svým prostředím,
- jaké role hráli,
- jaký podpůrný systém měli k dispozici. Tolik kapitol a variací, že pokud se o nich začneme učit, začne to bořit ten univerzální narativ.
Jedna z mých nejoblíbenějších otázek v tomto výzkumu byla: „Kdybyste se mohli vrátit do komunity svého dětství a vložit tam jednu věc, co by to bylo?“ Běžný narativ říká, že by to bylo komunitní centrum. To ale nebylo první, co jsem slyšela. První odpověď byla: „Knihovnu v mé komunitě, abych nemusel jezdit autobusem jen proto, abych si přečetl novou knihu.“ Jiný hráč si přál, aby měl doma rodiče nebo dospělého, který by mu jen zkontroloval domácí úkoly. To je jen pár z mnoha příkladů, které se tak lišily od narativu.
Předsudky a předpoklady mimo hřiště
To byla jedna věc, která z výzkumu opravdu vynikla. Druhá věc: mnoho z těchto hráčů je spojováno s tím, co si lidé myslí o černošských a hispánských marginalizovaných čtvrtích. A je to tak zakořeněné, že když se tito muži objeví v jiném prostředí, na jiných místech, zejména v bohatších čtvrtích, často se předpokládá, že jsou sportovci nebo baviči a že neexistují jiné cesty k úspěchu.
Jeden ze sportovců mi například vyprávěl, že právě podepsal smlouvu s novým týmem, byl v novém městě, nové, velmi pěkné čtvrti. Jednoho dne se po tréninku vracel domů a zastavil se v místním obchodě. Když stál u pokladny, prodavač si ho prohlédl od hlavy k patě a pak znovu a řekl: „Hmm, vy musíte být sportovec.“ Hráč odpověděl: „No, co vás k tomu vede?“ Odpověď prodavače: „Vím, jak vy vypadáte.“
Jiný příklad sdílel další hráč. Byl s manželkou a dětmi na večeři ve velmi pěkné, luxusní restauraci. Byl to známější hráč, hrál za tým dlouho, byl velmi rozpoznatelný. Po chvíli jídla a povídání k jejich stolu někdo přišel. Ale místo aby požádal o autogram, na což byl zvyklý, řekl: „Páni, vaše děti jsou tak dobře vychované.“ On a jeho žena si to vyložili tak, že existoval předpoklad, že by nebyly, což, jak si dokážete představit, vedlo k poněkud nepříjemným rozhovorům s dětmi o tom, proč byly vyčleněny, když si myslely, že zapadají.
Když jsou lidé vyčleňováni na základě předpokladů, posiluje to rozdíly a brání inkluzi.
Řešení: Metoda “drobků”
Jaké je tedy řešení? Jak můžeme napodobit to, co se děje v ekosystémech profesionálního sportu, kde v mnoha případech existuje prostředí, kde se lidé a jednotlivci cítí oceňováni za své rozdíly, respektováni a ctěni za své přínosy?
Říkám drobky (breadcrumbs). Ano, drobky. Učit se o světě kolem nás kousek po kousku. Malé porce. Někteří lidé si mohou myslet, že drobky jsou to, co zbyde, co vlastně nic neznamená. Ale pokud tyto drobky sbíráte, časem se skutečně nasčítají.
Vzpomeňte si na film o elitním týmu, který jste viděli, nebo třeba dokument o týmu, který začíná roztříštěně a pak se semkne a vyhraje mistrovství. Jak sledují tento jeden společný cíl, učí se toho tolik jeden o druhém: jak komunikují, jak se vyrovnávají s nepřízní osudu. Učí se o různých věcech ve svém původu, ve svých kulturách, dokonce si vyměňují příběhy u jídla nebo při tréninku. Není překvapením slyšet je mluvit o různých částech jejich životů v průběhu sezóny. Budují kamarádství, budují důvěru a spoléhání jeden na druhého, a přitom se učí kulturním nuancím.
Jak aplikovat “drobky” v životě
Můžeme to udělat také. Až budete příště stát ve frontě u pokladny v obchodě s potravinami, možná v nákupním centru, a někdo před vámi nebo za vámi nebude někdo, s kým byste normálně mluvili, proč nezahájit konverzaci? Můžete se toho tolik naučit v té rychlé interakci, která vytváří drobky.
Možná jste na zápase, sledujete hrát své dítě, nebo třeba na charitativní akci, a někdo vejde dovnitř, a kvůli tomu, jak je oblečený nebo co dělá či nedělá, vás to vyprovokuje. Místo toho, abyste zůstali vyprovokovaní, proč to nepřerušit a nezeptat se sami sebe: Je to, co si skutečně myslím o této osobě nebo skupině, kterou si myslím, že reprezentuje, v tuto chvíli opravdu pravda? Další drobky.
Jděte o krok dál. Zahajte konverzaci. Možná uslyšíte něco, co posílí vše, co jste si o té osobě nebo skupině mysleli, ale možná uslyšíte něco úplně jiného, odlišného od jakéhokoli předpokladu nebo minulé zkušenosti. Drobky. Drobky. Drobky.
Společný cíl: Přispívat k lidskosti
Co kdybychom to opravdu dělali? Co kdybychom si opravdu vzali příklad z této knihy profesionálního sportu? Ale místo toho, aby společným cílem bylo vyhrávat zápasy, naším společným cílem by bylo pozitivně přispívat k lidskosti.
Naším individuálním úkolem by bylo pomalu se rozšiřovat za naše kruhy. Učit se o světě kolem nás kousek po kousku, používat tento přístup drobků, aby příští prodavač nepředpokládal, že černoch s atletickou postavou je sportovec. Možná by ve skutečnosti řekl: „Hmm, ještě jsem vás tu neviděl. Co vás přivádí do našeho města?“
Drobky tady, drobky tam. Brzy máte krajíc chleba. Pak to zopakujete. Máte pár krajíců a směřujete k bochníku. Věřím, že tento přístup vytváří dlouhodobou postupnou změnu, která zvyšuje naši schopnost být více akceptující a oceňující vůči rozdílům, které nás na cestě spojují.
Takže, jak budete i nadále vlastnit svůj hlas a příběh, doufám, že zvážíte kapitolu nazvanou Sjednocování rozdílů pomocí drobků. Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Barbary Lash „What pro sports taught me about uniting differences“ nabízí inspirativní pohled na to, jak se můžeme učit překonávat předsudky a sjednocovat rozdíly na základě zkušeností z profesionálního sportu. Její hlavní myšlenka – používat metodu “drobků” (breadcrumbs) k postupnému poznávání druhých a boření stereotypů – je intuitivně přitažlivá a prakticky uchopitelná pro každodenní život. Síla přednášky spočívá v osobním vhledu řečnice, konkrétních příkladech z jejího výzkumu a ze života sportovců, a v poutavé metafoře “drobků”. Lash správně identifikuje problém stereotypizace, zejména rasových menšin, a škodlivý dopad zjednodušujících narativů (“rags to riches”).
Argumentace čerpající paralely ze sportovních týmů je sice silná, ale může být vnímána jako částečně idealizovaná. Zatímco týmová dynamika může skutečně podporovat spolupráci navzdory rozdílům (viz např. studie o vlivu diverzity na výkonnost týmů, která ukazuje jak potenciální výhody, tak rizika konfliktů), sportovní prostředí samo o sobě není imunní vůči předsudkům a rasismu, jak dokládají četné incidenty a studie (např. výzkumy o rasových stereotypech ve sportovním zpravodajství).
Navržená metoda „drobků“ je v podstatě aplikací kontaktní hypotézy, kterou formuloval Gordon Allport (1954). Tato teorie říká, že kontakt mezi členy různých skupin může snížit předsudky, ale pouze za určitých podmínek (rovný status, společné cíle, spolupráce, podpora autorit). Metoda “drobků” se zaměřuje na individuální, neformální interakce, což je cenné, ale nemusí nutně naplňovat všechny podmínky pro maximální efektivitu dle Allporta. Krátké, povrchní interakce (“drobky”) nemusí být vždy dostatečné k překonání hluboce zakořeněných implicitních předsudků (viz výzkumy Mahzarin Banaji a Anthony Greenwalda o Implicit Association Test), které ovlivňují naše chování nevědomě.
Přednáška také správně poukazuje na sílu narativů a osobních příběhů při formování identity a vzájemného porozumění, což je koncept podporovaný výzkumem v oblasti narativní psychologie. Výzva k aktivnímu sbírání “drobků” informací a zpochybňování vlastních předpokladů je cenným podnětem k individuální akci.
Celkově je přednáška Barbary Lash motivujícím a srozumitelným příspěvkem k tématu inkluze a překonávání rozdílů. Nabízí jednoduchý, byť možná zjednodušující, nástroj pro osobní změnu. Pro hlubší systémovou změnu je však třeba řešit i strukturální nerovnosti a pracovat na vytváření prostředí, kde jsou podmínky pro pozitivní meziskupinový kontakt (dle Allportovy hypotézy) skutečně naplněny. Metoda “drobků” je dobrým začátkem na individuální úrovni, ale neměla by zastínit potřebu širších společenských a institucionálních změn.
Doporučené zdroje pro další studium:
- Allport, G. W. (1954). The Nature of Prejudice. Addison-Wesley. (Základní práce o kontaktní hypotéze)
- Pettigrew, T. F., & Tropp, L. R. (2006). A meta-analytic test of intergroup contact theory. Journal of Personality and Social Psychology, 90(5), 751–783. (Metaanalýza potvrzující účinnost kontaktní hypotézy)
- Banaji, M. R., & Greenwald, A. G. (2013). Blindspot: Hidden Biases of Good People. Delacorte Press. (Kniha o implicitních předsudcích)
- Výzkumy a články o stereotypech a rasismu ve sportu (např. práce Douglase Hartmanna nebo publikace jako Journal of Sport and Social Issues).
