Vidět se v příběhu – Vysvětlit to všem ostatním
📊 Souhrn
Selma Ari De Rossi se ve své přednášce zamýšlí nad dopadem kolonialismu na identitu a kulturu, a to jak na základě osobních zkušeností, tak akademického výzkumu. Popisuje, jak se po přestěhování ze Zimbabwe do Velké Británie setkala s nepochopením a zjednodušováním složitosti koloniální historie. Její zkušenost vyústila v krizi identity, která se prohloubila během studia literatury, kdy zjistila, že její spolužáci nedokážou pochopit specifika a bolest, kterou kolonialismus způsobil.
Hlavním argumentem přednášky je, že hybridita, tedy míšení kultur a identit, může být zdrojem svobody a pokroku. Autorka to ilustruje na příkladu divadelní hry “Malinda Dazimu”, kde hlavní hrdinka, zimbabwsko-britská dívka, dokáže čelit koloniální minulosti a nalézt smíření. Hybridita dle autorky podporuje empatii, kreativitu a sociální pokrok a umožňuje nám vnímat problémy lidských práv jako kolektivní odpovědnost, nikoliv jako něco vzdáleného. Namísto přístupu “my versus oni” autorka navrhuje přístup “my versus problém”.
📝 Přepis
Když mi bylo 15 let, přestěhovala jsem se ze Zimbabwe do Velké Británie. Usazení se v novém prostředí pro mě nepředstavovalo žádnou výzvu. Díky britskému kolonialismu jsem měla důkladné znalosti britské kultury. Co mě ale po příjezdu do Velké Británie překvapilo, bylo, že si většina lidí neuvědomovala dopad svých národních dějin, zejména pokud se týkaly kolonialismu. To mi připomnělo několik týdnů zpět. Byla jsem na společenské akci s předepsaným formálním oblečením. Seděla jsem vedle dámy v zelených šatech, která se mě zeptala, odkud pocházím. Řekla jsem jí, že ze Zimbabwe, na což mi odpověděla otázkou, kterou jsem slyšela až příliš často: Mluvila jste tímto jazykem už předtím, než jste sem přijela, nebo jste se ho naučila až tady? Zasmála jsem se, protože mi v tu chvíli došlo, že v jejích očích jsem ta “jiná” a zabírám prostor, o kterém její pohled na svět předpokládal, že do něj nepatřím. Rozhodla jsem se odpovědět: Zimbabwe je bývalá britská kolonie. Doufala jsem, že tato odpověď ji inspiruje k použití Googlu.
Dětství v Zimbabwe
Když jsem vyrůstala v Zimbabwe, obklopovaly mě příběhy o mém šonském, indickém a skotském dědictví. Obklopovaly mě také diskuze o lidech jako Cecil John Rhodes, David Livingstone, Velká zimbabwská říše a druhá Chimarenga. Zdálo se ale, že všechny tyto příběhy existují v oddělených bublinách. Docela jsem nerozuměla složitostem nebo bolesti, které byly do nich vloženy. V některých ohledech byl kolonialismus vzdálený historický fakt, který v mém životě neměl velký význam.
Život v Anglii
Přestěhování do Anglie to všechno změnilo. Najednou jsem si uvědomila, že všechny ty příběhy, které jsem slyšela, když jsem vyrůstala, byly verze PG, které nezahrnovaly nuance, jak kolonialismus formoval a manipuloval s naším vnímáním sebe sama. První den ve škole mi byl přidělen “buddy”, aby mi pomohl se adaptovat. Viděla jsem zmatek v její tváři, když jsem jí řekla, že jsem ze Zimbabwe. Podle ní zimbabwská identita nesouvisela s někým, kdo vypadal jako já. A tak začal cyklus otázek a pochybností o mém vzhledu a mém dědictví. Tato zkušenost vyvolala krizi identity, která přetrvávala po zbytek mého dospívání. Byla jsem rozpolcená mezi tím, zda se přizpůsobit prostředí, jehož jsem nyní součástí, a držet se svého kulturního dědictví. Mé zimbabwské kořeny se začaly cítit stále vzdálenější.
Návrat ke kořenům
Teprve když jsem začala studovat na univerzitě, jsem pocítila opětovné spojení s těmito kořeny. Když se na našem seznamu četby objevila kniha “Nervous Conditions” od Tsitsi Dangarembgaové, poprvé jsem viděla odraz svého dědictví reprezentovaného v prostředí, které ho dříve úplně přehlíželo. Ačkoli se mé zkušenosti lišily od zkušeností Tambudzai, protagonistky, byla jsem nadšená, že se mohu podělit o své spojení se zbytkem třídy. Mé nadšení bylo rozdrceno, když jsem zaslechla, jak moji spolužáci odmítají aspekty Tambudzaiiny zkušenosti, protože nerozuměli sociální dynamice jejího světa. Zdálo se, že kulturní složitosti vetkané do Tambudzaiina příběhu odmítají, jako by přehlíželi samotný dopad kolonialismu. Když zjistili, že jsem ze Zimbabwe, byla jsem nedobrovolně povýšena na třídního “vyslovovatele šonštiny”. Byl to hořkosladký moment, protože na jednu stranu to bylo trapné. Byla jsem jediná barevná osoba a jediná Zimbabwanka v místnosti. Na druhou stranu jsem cítila úlevu, protože jsem konečně začala chápat složitosti své identity a rovnováhu mezi kořeny, ze kterých pocházím, mým dědictvím a novým světem, který obývám.
Zbraň odlišnosti
Začala jsem si všímat, že mnohá z našich napětí pramení z místa, kde se odlišnost používá jako zbraň. Naučili jsme se pohled na svět, který ztotožňuje odlišnost s odmítnutím. Takže když vidíme identity a kultury, které se úplně neshodují s těmi, ke kterým patříme, okamžitě se vzdálíme a oddělíme se od nich. Problém s tímto myšlením je, že ignoruje hybridní identity, které se vyvíjejí ze směšování kultur.
Výzkum hybridity
Mé doktorské studium se ponořilo do tohoto konceptu hybridity. Původně jsem plánovala zkoumat, jak kolonialismus ovlivnil politickou krajinu Zimbabwe, a hodlala jsem to udělat zrcadlením témat, kterých jsem si všimla ve Velké Británii. O několik měsíců později se mé zaměření úplně změnilo, protože jsem si uvědomila, že ačkoli Zimbabwe získalo nezávislost, nemá svobodu. Koloniální systémy a ideologie ovlivnily zimbabwskou společnost, nejen její politickou krajinu. A tak se mé zaměření přesunulo na zkoumání zimbabwské národní identity prostřednictvím psaní her, abych pochopila, jak diasporičtí a v Zimbabwe žijící dramatici vyjednávají o národní identitě prostřednictvím konceptů rasy, kultury, sexuality, pohlaví a migrace.
Začala jsem vidět tento plán útlaku. Někdy byly instrukce v tomto plánu tak brutální, jako napadnout a kolonizovat národ nebo odmítat kulturní identity, a jindy byly tak jemné, jako nevhodné otázky nebo mylné úsudky. Zásadní bod, který vyplynul z mé studie, byl, že svoboda se nachází v hybriditě, protože zaprvé nás nutí uznat naši rovnou lidskost a zadruhé nás povzbuzuje k rozpoznání dopadu našich dějin.
Hybridita jako řešení
Hra, která tento bod skutečně zachytila, byla hra “Malinda Dazimu” od Mufaro Makubiky. Hra sleduje zimbabwsko-britskou teenagerku jménem Hope. Osloví ji její předek Lobengula, který je neklidný, protože britský kolonizátor Cecil John Rhodes je pohřben na posvátné půdě. Je pověřena misí odstranit Rhodese z této posvátné půdy. Napětí mezi Lobengulou a Rhodesem nám ukazuje, že kolonialismus fungoval jako virus, který infiltroval různé aspekty původní identity a narušil její základy. Ale toto napětí nachází řešení v naději. Jako hybridní bytost překlenující tyto dvě identity je schopna konfrontovat tato napětí a tuto bolest způsobem, jakým to její rodiče a prarodiče nemohli. Symbolizuje moment pravdy a smíření, ukazuje nám, že naše identity nejsou vázány našimi dějinami. Je ale důležité uznat a rozpoznat dopad těchto dějin, aby mohly být použity k obohacení naší budoucí a současné identity.
Tento koncept se neomezuje jen na narativy zimbabwské identity. Podíváme-li se na mezinárodně uznávaná díla, jako je muzikál Hamilton, vidíme rozmanitou škálu hudebních stylů, hereckých obsazení a historických reinterpretací. Tyto práce nám ukazují, že historie sama je hybridní entita složená z příspěvků všech, kteří jsou její součástí. Existuje argument, že hybridita ředí kulturní čistotu. V globalizovaném světě, jako je ten, ve kterém žijeme, kde se události jedné komunity šíří po světě během několika minut, hybridita není ztráta. Je to evoluce, která podporuje kreativitu, posiluje empatii a pohání společenský pokrok, takže když mluvíme o sociálních nespravedlnostech a otázkách lidských práv, jsme schopni to dělat jako samozřejmost, jako kolektivní odpovědnost naší komunity, a ne jako záležitosti oddělené od nás samotných. Pokud nás naše historie něco naučila, mělo by to být to, že vzorec “my versus oni” je pro náš svět zničující. Obejmeme-li hybriditu, jsme schopni fungovat podle vzorce “my versus problém”, obohacovat životy všech komunit a usnadňovat uzdravení, které je zoufale potřeba. Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Selmy Ari De Rossi přináší cenný vhled do složitosti identity a dopadu kolonialismu, zejména v kontextu migrace a kulturní hybridity. Její osobní zkušenost v kombinaci s akademickým výzkumem vytváří silný a přesvědčivý argument pro přijetí hybridity jako cesty k porozumění a sociálnímu pokroku.
Kritici globalizace často zmiňují obavy z kulturní homogenizace a ztráty tradičních hodnot (Ritzer, G. (1993). The McDonaldization of Society). Nicméně De Rossi správně poukazuje na to, že hybridita není o zániku kultur, ale o jejich evoluci a vzájemném obohacování. Koncept hybridity je dále podpořen pracemi Homi Bhabhy, který zdůrazňuje, že kulturní identity jsou neustále v procesu negociace a transformace (Bhabha, H. K. (1994). The Location of Culture).
De Rossi také zdůrazňuje důležitost kritického pohledu na historii a uznání dopadu kolonialismu na současné identity. To je podpořeno postkoloniálními studiemi, které zdůrazňují, že koloniální dědictví stále ovlivňuje mocenské vztahy a sociální struktury v mnoha zemích (Said, E. W. (1978). Orientalism).
Závěrem lze říci, že přednáška Selmy Ari De Rossi je dobře argumentovaná a podložená relevantními akademickými zdroji. Nabízí podnětný pohled na identitu, kolonialismus a hybriditu a zdůrazňuje důležitost mezikulturního dialogu a porozumění pro budování inkluzivnější a spravedlivější společnosti.
