Srdce za naším uměním
📊 Souhrn
Přednáška Brandona Leakea, vítěze America’s Got Talent, se zaměřuje na význam umění, které není vytvářeno pouze pro zábavu nebo popularitu, ale pramení z hlubokých emocí a osobních zkušeností – umění, které má “srdce”. Leake argumentuje, že takové umění má jedinečnou schopnost vytvářet autentické spojení mezi lidmi, překonávat bariéry a nabízet útěchu a naději. Svůj postoj ilustruje silnými osobními příběhy, včetně básně “Puff” o ztrátě sestry a zážitku, kdy jeho poezie odvrátila ženu od sebevražedného úmyslu. Zdůrazňuje, že sdílením zranitelnosti a pravdy skrze umění mohou tvůrci pomoci ostatním cítit se méně osamělí ve svém prožívání.
Leake dále rozvádí koncept artivismu, kdy umění slouží jako nástroj sociálního aktivismu a obhajoby marginalizovaných skupin, přičemž uvádí příklady z afroamerické historie a kultury, jako jsou spirituály, hip hop, díla Langstona Hughese, Billie Holiday či Kendricka Lamara. Poukazuje také na univerzální spojující sílu umění, například na koncertech, kde sdílený zážitek z hudby stírá sociální, politické či náboženské rozdíly. V závěru vybízí umělce, aby využívali svůj talent k šíření naděje a přispívali k vytváření krásnějšího a soucitnějšího světa, což podtrhuje společným přednesem básně “Hope” (Naděje) s publikem.
📝 Přepis
Úvod a první interakce
Dobrý den všem. Jak se máte? Ach jo, pocházím z černošského kostela, takže to musíme udělat trochu líp. Jak se všichni máte? Dobře. To rád slyším. Takže, jak bylo zmíněno, jmenuji se Brandon Leake. Jsem velmi nadšený, že mám dnes příležitost s vámi všemi mluvit. A tak pojďme rovnou na to. Ale než začneme, projdeme si rychle pár pravidel poezie. Všichni pro mě jednou luskněte. Na básnických akcích vás vybízejí k luskání. Já to nesnáším, takže prosím neluskejte. Raději bych, abychom měli autentickou interakci, jako „óóó“ nebo „ááá“. Nebo se možná trochu zasmějete, ale raději bych, aby to bylo skutečné. Nechovejme se k tomu jako, víte, k babiččině obýváku s igelitem na gauči.
Srdce za naším uměním
Ale jsem tu dnes, abych s vámi všemi mluvil o srdci za naším uměním a o potřebě umělců naší moderní doby vytvářet zábavnou hudbu a umění, které se nezaměřuje pouze na zábavu, ale na spojení s lidmi velmi reálným způsobem. A myslím si, že není lepší způsob, jak to udělat, než sdílením jedné mé básně s názvem Puff.
Báseň: Puff (O ztrátě a lásce)
Tak jdeme na to. Mám pro vás dva fakty. Zaprvé, měřím 183 cm. A zadruhé, láska je ta nejzranitelnější zkušenost, jakou kdy člověk zažije. A musíte se naučit ji držet volně, aby když odejde, nebylo to tak bolestivé. Vidíte,
V červenci 1996 byl na tento svět přiveden anděl. Její jméno, Danielle Marie Gibson. Ale já ji znám jen jako Puff. Její oči se třpytí jako hvězdy. Její úsměv je široký jako vesmír. Ona je můj svět a má sestra. Já, ve věku pouhých čtyř let, jsem se naučil, co znamená nesobecky milovat. Neboť ve dnech, kdy má síla sahala sotva po kolena, Pohled na její usměvavou tvář dal mé duši vzlétnout. Ale vidíte, Od března 1997 jsem připoután k zemi. Protože opustila Zemi, aby se vrátila domů mezi hvězdy, hned vedle Boha. A já jsem tu zůstal, abych si vyrobil křídla ze slz a rozbitých vlaků. Ale stále mě pronásledují tyto noční můry. Protože mám tuhle opravdu kreativní mysl. A občas navrhuje tyto alternativní reality, kde je stále tady, stále naživu. A všechny věci, které bych si přál, abychom mohli udělat, se přehrávají znovu a znovu a znovu. A já jsem unavený z hraní si na Boha. Protože se musím smířit s faktem, že má sestra se nikdy nevrátí. A to je cena lásky, že? Starat se o někoho tak moc, že si nedokážete představit život bez něj, zírat na hrob. Takhle. Co kdybych vyměnil svých 183 cm za vaše? Ale to není skutečné. A vím, že jsem dříve řekl, abyste lásku drželi volně, aby když odejde, nebylo to tak bolestivé. Ale pokud tato bolest a tyto vzpomínky jsou všechno, co mi po tobě zbylo, Nikdy nebudu litovat těchto jizev z pouhé snahy se tě držet.
Umění, které spojuje
Toto byla moje první báseň v America’s Got Talent. A moje otázka na vás všechny zní, kolik z vás se v nějaké emoční rovině dokázalo ztotožnit se slovy, která jsem právě sdílel v té básni? Bum. Nahraďte to mámou, tátou, babičkou, dědou. Je to poselství, které rezonuje s lidmi po celém světě.
Ale to se stává, když umění není jen bezmyšlenkovitě vytvářeno za účelem získání kliknutí nebo přilákání pozornosti lidí. Ale místo toho je vytvořeno se skutečným záměrem a srdcem za ním. Aby bylo možné postavit most od jedné duše k druhé, dát někomu vědět, že není sám na ostrově, na kterém se možná právě nachází. To je umění se srdcem za ním.
Artivismus: Umění jako nástroj změny
Pojďme si o tom promluvit, protože existuje několik způsobů, jak to funguje. První, o kterém mohu mluvit, je aktivismus, nebo jak to Cornel West pojmenoval, artivismus. Artivismus je myšlenka, že umění bylo vždy používáno jako ústřední postava při obhajobě a zastávání se marginalizovaných lidí po celém světě.
Nemohu mluvit za všechny kultury, ale mohu mluvit za svou, když znám černochy. My tvoříme umění, když jsme ve zkouškách a souženích, ať už to bylo na otrokářských polích nebo v moderní době, od černošských spirituálů po hip hopovou hudbu. Dělali jsme to nábožně, abychom spojili ostatní lidi i sami sebe s něčím větším, s nadějí, která v nás stále přebývá.
Když o těchto věcech přemýšlím, myslím na báseň jako I, Too od Langstona Hughese, ve které mluví o tom, jak my, černoši, jednoho dne budeme mít místo u stolu rovnosti zde v Americe. Nebo píseň jako Strange Fruit od Billie Holiday a jak krásně zpívala tato děsivá slova o černých tělech visících ze stromů. Nebo píseň jako F** tha Police* přímo z undergroundu. Brother got it bad because I’m brown. Jsem si jistý, že většina z vás tu píseň zná. Nebo píseň, která v roce 2020 během našich masivních protestů za rovnoprávnost vzala svět útokem – Alright od Kendricka Lamara. Tyto písně se staly bojovými pokřiky pro lidi, jak pro ty, kteří stáli po našem boku, tak pro ty, kteří byli skutečně v ulicích a pracovali na prosazení změny.
Spojující síla hudby a umění
Ale pak je tu další stránka tohoto sjednocení. Kdo z vás byl někdy na koncertě? Skvělé. Znali jste náboženské přesvědčení lidí vedle vás? Nebo jejich politické volby, jestli si ráno dali tofu avokádový toast nebo cokoliv, co jedí vegani, že? Jsem si velmi jistý, že ne.
Ale vím jednu věc, na které vám záleželo. Pokud zkazili váš oblíbený text té písně, že? Je to jako, radši nepleť tenhle refrén, když stojíš vedle mě a zpíváme tuhle píseň spolu. A to byl sjednocující okamžik mezi vámi a nimi. Nezáleželo na tom, co jiného se v tu chvíli ve světě dělo. Záleželo na tom, že jste všichni zažili svobodu, když umění, které má za sebou srdce, spojí jednu duši s druhou. A všichni jste se nechali ovládnout radostí. Nechali jste se radostí přenést někam úplně jinam. A jak krásné to je?
Myslím na to krásně u písní jako Happy od Pharrella Williamse a jak se z toho stal obrovský hit a najednou oblíbená píseň každého dítěte a největší noční můra každého dospělého, že? Nebo píseň jako We Are the World. A pokud hledáte opravdu vtipné video, podívejte se, jak Michael Jackson poslouchal ostatní lidi při nahrávání jejich částí písně. Stojí to za zhlédnutí.
Osobní svědectví: Síla spojení skrze umění
Ale není to jen tohle. Přemýšlím o okamžicích ve svém vlastním životě, rychlé vlastní svědectví. Začal jsem dělat poezii poté, co zemřel můj nejlepší přítel. V prváku na vysoké škole se utopil v ochranné hrázi, když utíkal před konkurenčním gangem. A potřeboval jsem ventil. Dříve to býval basketbal, ale už mi to nestačilo.
A v roce 2014, v mém posledním ročníku, jsem pořádal open mics na kampusu a dostal jsem šanci zahájit hudební turné mého přítele. Řekl mi, pojď s námi do Salemu. Měl jsem hodiny, práci. Říkám mu, kámo, nemůžu. Ale jestli mě tam Bůh chce, poskytne mi lístek, abych se tam dostal, a možnost vzít si volno v práci. A Bůh mi dal obojí. Tak jsem jel.
A v parku v Salemu, Oregon, na místě, kde jsem nikdy předtím nebyl, jsem potkal ženu jménem Benita. Stála tam tiše a rozpačitě a já jsem jí řekl: „Hej, jestli tě touhle básní rozesměju, musíš přijít na show.“ Rozesmál jsem ji. Přišla na show a uprostřed mého vystoupení se rozplakala. Běžím k ní a ptám se: „Jste v pořádku?“ A ona mi vysvětlí, že byla v parku jen proto, aby se dostala pryč od soudní budovy, protože její bývalý přítel byl právě shledán vinným z toho, že ji unesl a během týdne jí provedl nějaké věci. A plánovala tu noc spáchat sebevraždu. A řekla mi: „Brandone, jak jsi mohl pronést slova naděje, která mě zachytila?“ A ona je teď stále naživu a je zdravotní sestrou, která zachraňuje životy v Salemu, Oregon. Dodnes.
Nevěděl jsem, čím si procházela. Jen jsem se objevil s básní nebo dvěma o svých životních zkušenostech, které mě s ní spojily. Ale to je síla umění. Když je používáno způsobem, který má skutečně smysl, který má za sebou srdce.
Umění jako součást života
Protože umění není jen zábava. Umění je doslova způsob, jakým žijeme a dýcháme. Způsob, jakým jsou navrženy naše telefony, hudba, kterou posloucháme, pořady, které sledujeme. Design celé této budovy je uměleckým dílem, na jehož kultivaci jsme si udělali čas. A jak krásný by byl náš svět, kdyby umělci, kteří ho pomáhají posouvat vpřed, používali své hlasy, své dovednosti, své Bohem dané talenty, aby ho posunuli někam, kde je krásnější než dnes.
Závěrečná báseň: Naděje (Hope)
Takže na závěr mám závěrečnou báseň s názvem Naděje, kterou bych s vámi všemi rád udělal, ale vyžaduje to trochu účasti publika. Tak uvidíme, jestli jste dostatečně sehraní, abyste to zvládli. Když řeknu: „Pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě“, a vy všichni řeknete „naděje“. Tak to zkusíme.
Pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje) Dobře, někteří z vás byli trochu mimo. Zkusme to ještě jednou. Pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje) Pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje)
Když svět ztemněl a nebe bylo šedé, Bůh stál vedle nás, aby nám dal naději říct, že pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje)
Vidíte, odkud pocházím, viděl jsem snílky odrazené, když nás svět označoval za narušené. Nebo tak jsem slyšel. Studený beton, který skrývá křivé trhliny, které obsahují černé kočky. A nemluvíme o kočkovitých šelmách v 209. Ale jsme víc než příběhy boje, víc než zatížené nářky. Jsme ztělesněním odolnosti. A je nejvyšší čas, abychom oslavili sny, které jsme uchovali a podnítili, aby se nyní uskutečnily, protože jsme si své rány odtrpěli. A je čas, abychom se dostali doprostřed toho „tootsie slidu“, Vědouce, že už nebudeme odmítnuti, Protože pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje) Protože pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje)
Vidíte, pocházím z generace rozbitých domovů. Tátové pryč, není divu, že jsme vyrostli z doupat cracku. Přežili jsme roztříštěné životy Kvůli všemu, o co jsme byli připraveni, ale měli jsme lásku, ale měli jsme naději. A není krásné vidět, jak tyto sny, Kdysi nic víc než semínka, nyní vyrašily, aby nesly krásně hojné ovoce? A já vím, já vím, je tak snadné nést pohrdání, když vše, co jsi kdy znal, byl déšť, ale les, ten by si nikdy nestěžoval, Vědouce, že déšť, který přišel, Udržel život, který držel, ovoce, které jednoho dne přinese. A ten deštný prales jsem já, jsi ty, jsme spolu jedno. Kdysi nic víc než semínka, nyní zasazená a kvetoucí, takže celý svět může jednoho dne uvěřit, že pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje)
Protože naděje tak silná nemůže být zkrocena. Oheň hořící uvnitř našich duší přežije jejich vládu, protože to, co považovali za ztrátu, se nyní změnilo v zisk, protože když svět ztemněl a nebe bylo šedé, Bůh stál vedle nás, aby nám dal naději zachránit, že pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje) že pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje)
Řekněte to hlasitěji. Pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje)
Ještě jednou. Pokud jde o mě a můj lid, ztratili jsme všechno kromě… (publikum: naděje)
Výzva k naději a tvorbě
Modlím se, abyste, až odsud dnes odejdeme, bez ohledu na svět, kterému můžeme čelit, věděli, že stále existuje naděje, která leží před námi. A k mým umělcům, podporujme tuto naději uměním, které tvoříme. Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Brandona Leakea je emotivním a přesvědčivým apelem na umělce, aby tvořili díla s hlubším smyslem a “srdcem”, která přesahují pouhou zábavu a usilují o autentické lidské spojení, léčení a sociální změnu. Leake efektivně využívá své vlastní básně a osobní příběhy, zejména ten o ztrátě sestry a setkání s Benitou, aby ilustroval transformační sílu umění. Jeho argumentace rezonuje s konceptem umění jako terapie a nástroje pro zpracování traumatu a ztráty, což je oblast podporovaná výzkumem v arteterapii [1]. Schopnost umění poskytnout prostor pro vyjádření a sdílení emocí může mít skutečně hluboký dopad na duševní zdraví jednotlivce i komunity.
Leake správně identifikuje artivismus jako důležitou funkci umění, kdy slouží jako prostředek pro sociální komentář, aktivismus a obhajobu marginalizovaných skupin. Historické příklady, které uvádí (spirituály, hip hop, Langston Hughes, Billie Holiday, N.W.A., Kendrick Lamar), jsou relevantní a dokládají dlouhou tradici umění jako katalyzátoru společenských změn [2]. Také jeho postřeh o spojující síle umění, například na koncertech, kde hudba překonává sociální a politické rozdíly, je podložen výzkumem o roli hudby v podpoře sociální soudržnosti a empatie [3]. Sdílené estetické zážitky mohou skutečně posilovat pocit sounáležitosti a kolektivní identity.
Na druhou stranu, Leakeova prezentace se silně opírá o anekdotické důkazy a osobní prožitky. I když jsou tyto příběhy velmi působivé, nemusí být univerzálně aplikovatelné a zjednodušují komplexní vztah mezi uměním, komercí a společenským dopadem. Dichotomie mezi “uměním se srdcem” a uměním zaměřeným na “kliky” může být v praxi méně ostrá; i komerčně úspěšné umění může nést hluboký význam a naopak. Přednáška také primárně čerpá z afroamerické kulturní zkušenosti, což je její síla, ale zároveň může omezovat rezonanci s publikem z jiných kulturních kontextů, pokud není explicitněji zasazena do širšího rámce univerzálních lidských hodnot. Celkově však Leakeova přednáška nabízí inspirativní a relevantní pohled na potenciál umění pozitivně ovlivňovat jednotlivce i společnost.
Zdroje pro další studium:
- Malchiodi, C. A. (Ed.). (2012). Handbook of Art Therapy. Guilford Press. (Poskytuje přehled principů a praxe arteterapie, včetně práce s traumatem a ztrátou).
- Reed, T. V. (2005). The Art of Protest: Culture and Activism from the Civil Rights Movement to the Streets of Seattle. University of Minnesota Press. (Zkoumá vztah mezi uměním, kulturou a sociálním aktivismem v USA).
- Huron, D. (2006). Sweet Anticipation: Music and the Psychology of Expectation. MIT Press. (Ačkoliv se primárně zaměřuje na psychologii hudebního očekávání, dotýká se i emocionálních a sociálních aspektů hudebního prožitku). Nebo studie jako: Rentfrow, P. J., & Gosling, S. D. (2003). The do re mi’s of everyday life: The structure and personality correlates of music preferences. Journal of Personality and Social Psychology, 84(6), 1236–1256. (Zkoumá propojení hudby a osobnosti, což souvisí se sociálním významem hudby).
