Síla promluvit o domácím násilí

Souhrn

Simran Garcha ve své přednášce TEDxSurrey sdílí svůj hluboce osobní příběh o tom, jak vyrůstala v domácnosti poznamenané domácím násilím. Popisuje, jak ji a její matku kultura mlčení, typická pro jihoasijské komunity, nutila skrývat pravdu a trpět v tichosti. Tato zkušenost ji poznamenala a vedla k dlouhodobým psychickým problémům. Simran dále hovoří o své cestě k uzdravení, která začala terapií a uvědoměním si, že sdílení jejího příběhu může pomoci nejen jí, ale i ostatním.

Klíčovým momentem v jejím životě bylo rozhodnutí matky opustit násilnického otce, což, ačkoliv bylo obtížné a setkalo se s odsouzením ze strany širší rodiny, vedlo k nalezení podpory v nové komunitě. Simran zdůrazňuje důležitost mezigeneračního dialogu, který iniciovala prostřednictvím projektu GenConnect, a jak sdílení příběhů a vzájemná podpora mohou vést k uzdravení a pocitu sounáležitosti. Vyzývá k aktivnímu naslouchání a vytváření bezpečného prostoru pro ty, kteří trpí, a zdůrazňuje, že síla nespočívá v mlčení, ale ve schopnosti promluvit.

Přepis

Bylo mi šest let, když zvuk tříštícího se skla prořízl místnost. Vzduch naplnily rozzlobené výkřiky smíšené se zoufalými prosbami mé matky, která se mě snažila ochránit. Zmrzla jsem strachy, srdce mi bušilo a já se jí držela tak pevně, jak jen jsem mohla. Nechápala jsem plnou váhu toho, co se děje. Ale věděla jsem, že něco je strašně špatně. V tom okamžiku se můj svět navždy změnil, když křik utichl a nad naším domovem se rozhostilo nesnesitelné ticho. To ticho, těžké a dusivé, mě pronásledovalo všude, neustálá připomínka toho, že něco bylo rozbito. A nebylo to jen sklo. Byla jsem to i já.

V mé rodině, a věřím, že v mnoha jihoasijských rodinách, nás učí, že mlčení je síla. Učí nás tiše snášet. Mé matce bylo řečeno, že mluvit o násilí doma by jen přineslo ostudu na pověst naší rodiny. Moje máma to popírala a často říkala: “Nic se nestalo. Mlč.” Naučila jsem se mlčet a skrývat pravdu. Ale to mlčení mělo svou cenu. Okradlo mě o nevinnost mého dětství.

Vyrůstala jsem a nesla jsem na svých malých ramenou tíhu nevysloveného traumatu mé rodiny. Sledovala jsem, jak bledne zářivý duch mé matky. Její oči, kdysi plné života, se vyprázdnily. Byla uvězněna ve své roli, a to jak oběti, tak matky. V jihoasijské komunitě je duševní zdraví často stigmatizováno a domácí násilí je bolestivou, skrytou pravdou. To izoluje děti, jako jsem já, děti, jejichž pláč zůstává nevyslyšen a jejichž smutek je pro okolní svět často neviditelný.

Po letech utrpení, ať už se s ním vyrovnávám pomocí návykových látek, nebo mlčení, jsem se rozhodla toto mlčení prolomit. A tím jsem přetvořila své vlastní chápání toho, co znamená vyrůstat v domově poznamenaném domácím násilím. Nalezla jsem svůj hlas v terapii tím, že jsem se postavila svému traumatu čelem, znovu jsem se vracela ke vzpomínkám, které jsem pohřbila, a dovolila si cítit hněv, smutek a frustraci, které jsem tak dlouho skrývala. Naučit se mluvit svou pravdu znamená dovolit svému hlasu, aby se chvěl a lámal. A přesto přijmout svou zranitelnost.

Když jsem promluvila, našla jsem novou sílu. Každé slovo se stalo krokem blíže k tomu, abych již nebyla definována mlčením, ale odolností a odvahou. Na této cestě uzdravení jsem si uvědomila, že nejsem sama. Mnozí další, jak v jihoasijské komunitě, tak mimo ni. Děti, dospívající, dospělí, bojují se svým duševním zdravím. Pod tíhou různých břemen. Rozhodla jsem se toto mlčení prolomit. Proto jsem vytvořila SIM Upstart, webovou stránku o duševním zdraví pro dospívající, aby se mohli podělit o své příběhy. Na web přicházely příběhy o překonávání úzkosti, deprese a různých kulturních tlaků.

V těchto příbězích jsem našla něco nečekaného. Naději. Naději, že prolomením mlčení můžeme konečně začít kolektivně léčit. Podnítilo to rozhovory o duševním zdraví a pohodě mezi přáteli, rodinou a hlavně s mou matkou. Když se ohlédnu zpět, cesta mé matky k uzdravení začala, když učinila nejtěžší rozhodnutí svého života. Opustit mého otce. Ten proces nebyl vůbec jednoduchý. Stále si pamatuji zvuk zraňujících slov od členů širší rodiny. Hlasy, kdysi známé, byly nyní plné odsudků. Nazývali ji sobeckou, říkali, že rozbíjí naši rodinu. To vedlo k rostoucí vzdálenosti mezi nimi, prostoru, který ji děsil i osvobozoval. Moje matka věděla, že zůstat by znamenalo umlčet sebe sama v zájmu druhých, ale také naučit mé sourozence a mě, abychom se spokojili se životem bez bezpodmínečné lásky a úcty.

Ten pocit nesouhlasu členů rodiny byl chladný, ale posunul ji k něčemu teplejšímu. Ke komunitě, která ji viděla. Komunita přátel, kolegů a terapeuta, kteří se stali jejím novým systémem podpory. Ta vůně čerstvé možnosti se vznášela ve vzduchu, i když se jí snažila uvěřit.

Jsem na svou matku nesmírně hrdá za veškerou její sílu a odolnost. Navzdory všemu, co prožila, od boje s těžkou depresí po nový začátek po odchodu ze vztahu plného zneužívání, se každý den snaží pro sebe a naši rodinu. Pohled na to, jak získává zpět svůj život a ducha, mě inspiruje k tomu, abych pokračovala, bez ohledu na to, jak těžký život je.

Významnou součástí mé cesty k uzdravení bylo vytvoření způsobu, jak budovat trvalé a smysluplné vztahy napříč generacemi. GenConnect vyrostl z mé a mých přátel touhy budovat mezigenerační spojení, abychom se od našich starších učili o jejich životech, bojích a obětech jako přistěhovalců, kteří neúnavně pracovali, aby nám zajistili lepší budoucnost. Prostřednictvím vyprávění příběhů jsem začala vidět tichou odolnost, kterou nesli, tíhu svých neprožitých snů, aby nám dali lepší životy a příležitosti. Když jsme vytvořili tento bezpečný prostor pro seniory, začali nám tuto energii oplácet tím, že nám projevovali svůj upřímný zájem.

V GenConnect jsme našli víc než jen účel. Našli jsme komunitu, vybranou rodinu přátel, mentorů, kteří jsou součástí společné cesty uzdravení, vděčnosti a oslavy našeho nově nalezeného pocitu sounáležitosti. Jeden z nejnezapomenutelnějších okamžiků, které jsem s GenConnect zažila, byl během komunitního setkání, které jsme organizovali. Po vyprávění příběhů se několik seniorů postavilo, přešlo k nám a objalo nás se slzami v očích. Jeden ze seniorů mě pevně držel za ruce a řekl: “Simran, nikdo mi takovou lásku a uznání dlouho neprojevil.”

Když jsem slyšela ta slova, cítila tu syrovou emoci a posun v myšlení, dalo to všechno do perspektivy. Jak můžete projevovat lásku, když vám nikdy nebyla projevena? Je srdcervoucí, a přesto otevírající oči, uvědomit si, že tento pocit lásky, sounáležitosti, spojení a lásky je pro mnohé z našich prarodičů stále tak cizí. Cítím, jak mé vnitřní dítě přetéká vděčností a povzbuzuje mě, protože vím, že vytvářím smysluplný dopad ve své komunitě.

Ať už jste zažili trauma jako já, nebo ne, každý z nás má moc být bezpečným prostorem pro někoho jiného. Mnoho mých učitelů nevědomky změnilo trajektorii mého života. Jejich jednoduchá gesta, že je v pořádku nebýt v pořádku, a projevování trpělivosti, když jsem se otevírala, znamenala veškerý rozdíl. Eliminovalo to strach z odsouzení a umožnilo mi to mluvit svou pravdu. Tím, že si navzájem pozorně nasloucháme, projevujeme trpělivost a nabízíme bezpečný prostor, můžete pomoci ostatním najít jejich vlastní sílu a hlas, aby vyhledali podporu.

A těm, kteří, stejně jako já, nesou tíhu nevysloveného traumatu a neviditelné bolesti, prosím, vězte, že vaše síla se neprojevuje ve vašem mlčení. Projevuje se ve vašem hlase. Promluvte. Léčení nemá stanovený časový plán. Buďte k sobě soucitnější a vězte, že je v pořádku klopýtnout, protože vaše komunita tam bude, aby vám pomohla znovu se postavit na nohy. Léčení je cesta, ne cíl. Společně můžeme vytvořit realitu, kde je každý hlas slyšen, ceněn a chápán. Kde je to normou, ne výjimkou. Prolomme mlčení společně. Děkuji.

Kritické zhodnocení

Přednáška Simran Garchy je silným osobním svědectvím o dopadu domácího násilí a důležitosti prolomení mlčení. Její argumenty o vlivu kulturních norem (konkrétně mlčení v jihoasijské komunitě) na psychické zdraví a schopnost obětí vyhledat pomoc jsou silné a rezonují s výzkumem.

• Kulturní vliv a stigmatizace: Výzkumy potvrzují, že kulturní normy a stigma spojené s duševním zdravím a domácím násilím mohou bránit obětem v hledání pomoci. Studie publikovaná v Journal of Immigrant and Minority Health zjistila, že jihoasijské ženy čelí specifickým kulturním bariérám při hledání pomoci pro domácí násilí, včetně strachu z ostudy, sociální izolace a nedostatku informací o dostupných zdrojích.(1) Další studie v Journal of Family Violence zdůrazňuje, že kulturně specifické intervence jsou klíčové pro efektivní podporu obětí z různých komunit.(2)

• Dopad na děti: Simranino svědectví o dopadu domácího násilí na její dětství je v souladu s rozsáhlým výzkumem o nepříznivých dětských zážitcích (ACEs). Studie ukazují, že děti vystavené domácímu násilí mají vyšší riziko rozvoje psychických problémů (úzkosti, deprese, PTSD), problémů s chováním a obtíží ve škole.(3) CDC (Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí) zdůrazňuje dlouhodobý dopad ACEs na zdraví a kvalitu života.(4)

• Síla komunity a mezigeneračního dialogu: Simranin důraz na komunitní podporu a mezigenerační dialog (GenConnect) je podpořen výzkumem o sociální podpoře a odolnosti. Silné sociální vazby a pocit sounáležitosti jsou ochrannými faktory, které mohou pomoci zmírnit dopad traumatu a podpořit zotavení.(5) Studie o mezigeneračním učení navíc ukazují, že sdílení zkušeností mezi generacemi může být prospěšné jak pro mladé lidi, tak pro seniory, podporuje vzájemné porozumění a snižuje izolaci.(6)

• Důležitost “promluvení”: Simranin apel na prolomení mlčení je klíčový. Terapie a sdílení příběhů jsou účinné způsoby léčby traumatu. “Narrative exposure therapy” (NET) je specifický terapeutický přístup, který pomáhá lidem zpracovat traumatické zážitky prostřednictvím vyprávění jejich příběhu.(7)

Závěr: Přednáška Simran Garchy je silná a relevantní. Její osobní zkušenost, podpořená dostupným výzkumem, zdůrazňuje kritickou potřebu řešit domácí násilí, bořit kulturní bariéry a podporovat oběti v hledání pomoci a uzdravení.

Zdroje:

1. Raj, A., & Silverman, J. (2002). Violence against immigrant women: The roles of culture, context, and legal immigrant status on intimate partner violence. Journal of Immigrant and Minority Health, 4(4), 155-165.
2. Bhui, K. S., Warfa, N., & Edonya, P. (2007). Cultural adaptation of services for diverse populations experiencing intimate partner violence. Journal of Family Violence, 22(7), 617-626.
3. Felitti, V. J., Anda, R. F., Nordenberg, D., Williamson, D. F., Spitz, A. M., Edwards, V., … & Marks, J. S. (1998). Relationship of childhood abuse and household dysfunction to many of the leading causes of death in adults. The Adverse Childhood Experiences (ACE) Study. American journal of preventive medicine, 14(4), 245-258.
4. Centers for Disease Control and Prevention (CDC). (n.d.). Adverse Childhood Experiences (ACEs).
5. Ozbay, F., Johnson, D. C., Dimoulas, E., Morgan III, C. A., Charney, D., & Southwick, S. (2007). Social support and resilience to stress: from neurobiology to clinical practice. Psychiatry (Edgmont), 4(5), 35.
6. Gualano, M. R., Voglino, G., Bert, F., Thomas, R., Camussi, E., & Siliquini, R. (2018). The impact of intergenerational programs on children and older adults: a review. International journal of environmental research and public health, 15(4), 677.
7. Robjant, K., & Fazel, M. (2010). The emerging evidence for narrative exposure therapy: a review. Clinical psychology review, 30(8), 1030-1039.

Odkaz na originální video