Rewriting the Blueprint: Healing Trauma, Unlocking Learning
Souhrn
Nicci Glanville ve své přednášce na TEDxStellenbosch ED hovoří o vlivu traumatu na schopnost učení u dětí. Vysvětluje, jak trauma a chronický stres ovlivňují strukturu a funkci mozku, zejména prefrontální kortex, který je zodpovědný za exekutivní funkce, jako je plánování, soustředění a regulace emocí. Trauma přeprogramovává mozek do režimu přežití, čímž znemožňuje efektivní učení. Glanville zdůrazňuje, že tradiční vzdělávací systémy často selhávají v rozpoznávání a řešení traumatizovaných dětí, což vede k jejich další stigmatizaci a selhávání.
Přednáška se dále zaměřuje na možnosti, jak trauma ve vzdělávacím prostředí řešit. Glanville představuje koncept “přepsání plánu” (rewriting the blueprint), který spočívá v cílené podpoře a vytváření bezpečného a podpůrného prostředí pro děti, které zažily trauma. Klíčem je budování vztahů, regulace emocí a vytváření pocitu bezpečí, aby se mozek mohl “přepnout” z režimu přežití zpět do režimu učení. Glanville argumentuje, že investice do well-beingu a emocionálního rozvoje dětí je stejně důležitá jako investice do akademických dovedností, a že pouze tak můžeme odemknout jejich plný potenciál.
Přepis
Představte si, že jste uprostřed zkoušky, testu nebo hodnocení. Panikaříte, protože jste se neučili. Neznáte odpovědi. A najednou se uvnitř rozbliká výstražné světlo ve vašem mozku. Rozbuší se vám srdce. Začnete se potit, nemůžete dýchat. Jste ochromeni strachem a nemůžete uniknout. A teď si představte, že je vám pět. Zůstáváte v tom stavu paniky každý den, celý den vašeho školního života. To je realita více než poloviny dětí, které dnes sedí ve třídách, dětí, které zažily ve svém životě tak otřesné trauma, že přeprogramovalo způsob, jakým jejich mozky fungují a reagují na svět.
Ve 21 letech jsem byla mladá, nadšená učitelka, plná ideálů, která se vydala do školy v jedné z nejvíce znevýhodněných komunit v Jihoafrické republice. Ale nic na univerzitě mě nepřipravilo na naprostý chaos, kterému jsem čelila. Ty děti byly mimo kontrolu. Byly divoké, vzdorovité a agresivní, neschopné se soustředit nebo regulovat své emoce na víc než pár minut. A já, já jsem neměla ponětí, co s nimi dělat. Zkusila jsem všechno, co mě naučili, a nic nefungovalo. Cítila jsem se bezmocná a frustrovaná, a upřímně, začala jsem pochybovat o své schopnosti být učitelkou. Říkala jsem si, jestli to vůbec někdo zvládne. Možná to s těmi dětmi prostě není v pořádku.
Ale pak jsem si začala všímat něčeho zvláštního. Byly tam krátké záblesky, kdy ty samé děti, které se před chvílí praly, dokázaly být laskavé, soucitné a dokonce empatické. A v těch vzácných chvílích, kdy se cítily v bezpečí a uvolněně, jsem viděla záblesk jejich skutečného potenciálu. Potenciálu se učit, růst, prosperovat. A to mě přimělo k otázce. Co kdyby problém nebyl v těch dětech, ale v tom, jak jsme se k nim chovali? Co kdybychom se je snažili učit způsobem, který nebyl v souladu s tím, jak jejich mozky fungovaly po prožitém traumatu?
A tak jsem se začala hlouběji zabývat výzkumem o traumatu a jeho dopadu na mozek. A to, co jsem zjistila, mi změnilo život. Zjistila jsem, že trauma a chronický stres doslova mění strukturu a funkci dětského mozku. Zaměřte se na prefrontální kortex, který je zodpovědný za všechny naše myšlenky vyššího řádu, jako je plánování, rozhodování, soustředění, regulace emocí. Všechny ty věci, které děti potřebují, aby se ve škole učily. Když dítě zažije trauma, jeho mozek se přepne do režimu přežití. A jeho prefrontální kortex se v podstatě vypne. Představte si to jako spínač, který se přepne z učení do přežití. A když je tento spínač zaseknutý v poloze přežití, dítě nemůže fungovat a nemůže efektivně přistupovat k učení.
Co to znamená pro ty z nás v první linii, jako jsou pedagogové a vychovatelé? To znamená, že musíme zásadně změnit způsob, jakým přemýšlíme o vzdělání a o dětech, které zažily trauma. Uvědomila jsem si, že ty děti, které se chovaly nejhůř, ty, které byly nejvíc vzdorovité a agresivní, byly ve skutečnosti ty, které nejvíc trpěly. A že to, co potřebovaly, nebyl trest nebo vyloučení, ale bezpečí a spojení. Potřebovaly dospělé, kteří by jim rozuměli a pomohli jim regulovat jejich emoce a chování. Potřebovaly prostředí, kde by se mohly cítit v bezpečí a Učit se. A tak jsem začala ve své třídě uplatňovat to, co jsem se naučila z výzkumu. Zaměřila jsem se na budování vztahů s mými studenty, na vytváření pocitu bezpečí a předvídatelnosti. Naučila jsem je jednoduché strategie, jak regulovat své emoce, jako je hluboké dýchání a mindfulness. A postupně jsem začala vidět změny.
Děti, které dříve nemohly sedět v klidu ani pět minut, se najednou dokázaly soustředit na delší dobu. Děti, které byly dříve násilné a agresivní, se začaly učit, jak řešit konflikty mírovou cestou. A co je nejdůležitější, začaly se opět učit a bavit se učením. Nebylo to snadné. A nebylo to rychlé. Ale bylo to možné. A vidět, jak se ty dětské životy transformují před mýma očima, je neuvěřitelné. A to je ta motivace, kterou všichni potřebujeme. Dnes vím, že každé dítě má potenciál. A že je na nás, abychom jim pomohli tento potenciál odemknout. Musíme přepsat plán. Musíme vytvořit vzdělávací systém, který je informovaný a cíleně se věnuje traumatu, který chápe, jak trauma doprovází mozek a ve kterém se všechny děti mohou cítit v bezpečí a být podporovány. A když to uděláme, dáme všem dětem šanci uspět, bez ohledu na to, co zažily. Protože každé dítě si zaslouží šanci na světlou budoucnost. Investice do dětí, které zažily trauma, není jen správná věc, ale chytrá věc. Je to investice do naší společné budoucnosti. Je to investice do zdravějších, šťastnějších a produktivnějších, odolnějších komunit.
Dnes jsem tady, abych vás požádala, abyste se ke mně připojili na této cestě. Ať už jste učitel, rodič, sociální pracovník nebo prostě jen někdo, komu záleží na dětech, můžete se přihlásit. Můžete se dozvědět o traumatu a jeho dopadu na mozek. Můžete podpořit politiku a postupy, které upřednostňují well-being a emocionální rozvoj dětí. A můžete se stát advokátem pro ty děti ve vašem životě, které potřebují vaši pomoc. Nejsme bezmocní. Můžeme změnit životy dětí, které zažily trauma. Můžeme jim pomoci se uzdravit, učit se a prosperovat. A tím můžeme změnit i svět. Děkuji.
Kritické zhodnocení
Přednáška Nicci Glanville je silným argumentem pro reformu vzdělávacího systému s ohledem na děti, které zažily trauma. Její tvrzení o vlivu traumatu na mozek a učení jsou podložena vědeckým výzkumem.
-
Podporující argumenty:
- Výzkum vlivu traumatu na mozek: Studie ukazují, že trauma v dětství, zejména dlouhodobé vystavení stresu a nepříznivým dětským zážitkům (ACEs - Adverse Childhood Experiences), může mít negativní dopad na vývoj mozku. To se týká zejména oblastí spojených s regulací emocí, učením a pamětí (prefrontální kortex, amygdala, hippocampus) [1, 2].
- Neuroplasticita: Mozek je plastický, což znamená, že se může měnit a adaptovat v reakci na zkušenosti. To naznačuje, že intervence zaměřené na vytváření bezpečného prostředí a podporu regulace emocí mohou pomoci “přeprogramovat” mozek a podpořit učení u dětí, které zažily trauma [3].
- Význam vztahů a bezpečného prostředí: Výzkum v oblasti vývojové psychologie zdůrazňuje klíčovou roli bezpečných a podpůrných vztahů pro zdravý vývoj dítěte. Vytvoření bezpečného a předvídatelného prostředí ve škole je tedy zásadní pro děti, které zažily trauma [4].
- Trauma-informovaný přístup: Existuje rostoucí hnutí v oblasti vzdělávání, které se zaměřuje na trauma-informovaný přístup, který zohledňuje dopad traumatu na chování a učení dětí a snaží se vytvářet podpůrné prostředí [5].
Reference:
- National Scientific Council on the Developing Child (2005). Excessive Stress Disrupts the Architecture of the Developing Brain: Working Paper No. 3. https://developingchild.harvard.edu/resources/wp3/
- Anda, R. F., Felitti, V. J., Bremner, J. D., Walker, J. D., Whitfield, C., Perry, B. D., … & Giles, W. H. (2006). The enduring effects of abuse and related adverse experiences in childhood. European archives of psychiatry and clinical neuroscience, 256(3), 174-186.
- Kolb, B., & Whishaw, I. Q. (2009). Fundamentals of human neuropsychology. Macmillan.
- Bowlby, J. (1988). A secure base: Parent-child attachment and healthy human development. Basic books.
- SAMHSA’s Concept of Trauma and Guidance for a Trauma-Informed Approach. https://ncsacw.samhsa.gov/userfiles/files/SAMHSA_Trauma.pdf
-
Možné limity:
- Přednáška se zaměřuje primárně na individuální zkušenost a zjednodušuje komplexní problematiku. Neřeší systémové problémy, jako je chudoba, rasismus a nedostatečný přístup ke kvalitnímu vzdělání a péči, které mohou přispívat k traumatizaci dětí a zhoršovat její dopady.
- Přednáška může vyznít, jako by učitelé sami vyřešili problém traumatu v systému. To není pravda, a problematika vyžaduje komplexní systémové řešení s dostatečnou podporou a vzděláváním učitelů a odborníků v oblasti duševního zdraví.
Celkově je však přednáška důležitým příspěvkem k diskuzi o vzdělávání a traumatu a zdůrazňuje potřebu citlivějšího a informovanějšího přístupu ke vzdělávání dětí.
