Proč nepotřebuji, abyste „opravovali“ moje postižení
📊 Souhrn
Sara Minkara ve svém vystoupení sdílí svůj osobní příběh a zkušenosti coby nevidomé ženy a diplomatky. Na začátku se představuje mnoha rolemi, které ve svém životě zastává, aby ukázala, že každý člověk je tvořen více identitami – některé jsou viditelné, jiné skryté. Minkara zdůrazňuje, že hlavní potřebou všech lidí je být viděn, slyšen a vnímán jako hodnotná bytost, a varuje před tím, jak veřejnost příliš často zredukuje osobní identitu lidí s postižením pouze na jejich postižení. Společnost k nim poté přistupuje buď z pozice lítosti, nebo jako k inspiraci pouze za to, že běžně fungují. Upozorňuje na čtyři škodlivé narativy: lidé s postižením jsou zranitelní, je třeba je „opravit“, existuje jediný správný způsob fungování a inkluze je příliš nákladná.
Minkara argumentuje, že právě společenské bariéry, vyčlenění nebo neochota přizpůsobit prostředí činí z lidí s postižením zranitelnou skupinu – ne jejich postižení samotné. Ukazuje, jak univerzální design (například nároží chodníků či SMS zprávy) prospívá všem, nejen lidem s postižením. Kritizuje povrchní „technická“ řešení jako povinné kvóty, které skutečný problém nerovnosti neřeší. Apeluje na sdílenou odpovědnost všech členů společnosti, včetně nových aktérů jako je byznys či média, a vyzývá k aktivnímu boření bariér a změně narativu směrem k autentické inkluzi, kde budou lidé s postižením vnímaní z hlediska hodnoty, kterou přinášejí společnosti.
📝 Přepis
Úvodní představení identity
Dobrý den všem. Můžete pro mě lusknout prsty? Skvělé. Teď je to opravdu hlasité! Výborně. Teď se představím trochu neobvyklým způsobem a navážeme na to dál, ano?
Jsem dcera. Jsem sestra. Jsem přítelkyně. Jsem kolegyně. Jsem sousedka. Jsem introvertka. Ano, mnoho lidí tomu nevěří. Jsem cestovatelka. Jsem potížistka. Miluji matematiku – to je moje velká vášeň. Má oblíbená barva je zelená. Když jsem byla mladší, dokázala jsem ještě vidět.
Pokud mě chcete potěšit, dejte mi kuře. Miluji detektivky, thrillery, audioknihy. Mám ráda koně. Miluji přírodu. Piju až příliš mnoho kávy. Jsem žena, jsem muslimka, jsem nevidomá diplomatka a jsem osoba s postižením. A jsem na to velmi, velmi hrdá.
Proč se takto představuji
Moje otázka zní – ačkoliv mi na ni nemůžete odpovědět, zamyslete se nad ní: Proč jsem se představila tímto způsobem? Je k tomu velmi důležitý důvod.
Za prvé, všichni lidé bez ohledu na to, kým jsou a odkud pocházejí, sdílí jednu společnou touhu: být viděn, být vyslyšen a být vnímán jako hodnotný. Všichni chceme být uznáváni jako jednotlivci, přínosní členové společnosti. Chceme, aby naše hlasy zazněly a byly přijímány z pozice hodnoty.
Vícevrstevnatost identity
Nejsme jen jedna identita. Každý z nás se skládá z mnoha identit – některé jsou vidět, jiné nejsou zřejmé. Když jdu po ulici, nikdo nepozná, že miluji kuře nebo matematiku. Po ulici mě však lidé vnímají především jako nevidomou – což je velká část mé identity, ale společnost často vidí pouze to.
A co si společnost pomyslí? Většina narativů je: „Ona trpí, bojuje, je neschopná, potřebuje pomoc. Uhněte jí z cesty.“ Někdy si připadám jako Mojžíš, když svou holí „rozděluju“ dav.
Často zaznívá: „Jak to dělá? Je úžasná! Je statečná, je zvláštní, je speciální.“ To slovo „speciální“ vlastně nesnáším, i když je v mém titulu. Existují dva základní způsoby, jak jsou tyto narativy kategorizovány:
- Narativ charity a lítosti („Je mi tě líto, jsi méněcenná, trpíš, bojuješ, něco s tebou není v pořádku“)
- Takzvaný „inspiration porn“ („Jsi tak úžasná! Proč? Protože jdeš po ulici a žiješ svůj život. Není to právě normální?“)
Nenormalizovaná inkluze a zkreslená očekávání
Stále ještě jsme v naší společnosti nenormalizovali postižení jako pozitivní identitu. Nemáme nastavení očekávání, že osoby s postižením budou běžně žít, pracovat, studovat. Udivuje mě, kolikrát se mě někdo zeptá, jestli jsem vůbec dokončila střední školu.
Pokud je například pár – jeden s postižením, druhý bez – často společnost vnímá osobu s postižením jako tu, která by měla být vděčná, a tu druhou jako „anděla“. Tyto narativy stále přežívají a ovlivňují naše životy.
Čtyři škodlivé narativy
Tyto narativy lze shrnout do čtyř základních skupin:
- Zranitelnost: Nemám ráda, když jsem označovaná za „zranitelnou“. Nejsme zranitelní, protože jsme nevidomí, ale když nás společnost vylučuje a není inkluzivní.
- Nutnost opravy: Mnoho lidí si myslí, že osoba s postižením musí být „opravena“, místo aby se opravilo prostředí nebo společnost, která není přístupná.
- Jediný správný způsob: Společnost předpokládá, že je jen jeden „správný“ (normální) způsob fungování, vše ostatní je „zvláštní“ nebo „speciální potřeby“.
- Přílišná nákladnost inkluze: Jsme vnímáni jako drahá položka navíc, jejíž přístupnost je třeba „odložit na později“.
Oprava systému prospívá všem
Například když jsou vybudovány snížené chodníky pro vozíčkáře, benefitují z nich všichni. Stejně tak SMS zprávy původně vznikly pro potřeby neslyšících komunit a dnes je využíváme všichni.
Při studiu matematiky jsem byla pro kolegy přínosem, protože profesoři museli jasněji vysvětlovat, což prospívalo celé třídě. Přístupný systém tedy prospívá celé společnosti.
Společenské bariéry
Zranitelnými se skutečně stáváme, pokud jsme vylučováni, pokud je prostředí nedostupné – ne kvůli našemu postižení. Chci, abyste místo snahy „opravit“ moje postižení raději opravovali systém, aby byl přístupný všem.
Autenticita a různorodost přínosu
Jako nevidomá diplomatka musím prezentovat jiným způsobem – bez čtení. Přicházím s autenticitou, jednodušší strukturou a navazuji přímější kontakt. Toto nové nastavení často napomáhá otevřenější a konstruktivnější komunikaci. Přináší to celému prostředí další hodnotu, protože nové způsoby fungování obohacují všechny.
Ekonomické argumenty a bariéry
Když „děláme věci přístupnými od začátku“, je to nákladově efektivní (cca 1 % rozpočtu navíc). Pokud je přístupnost přidávána dodatečně, náklady mohou vzrůst až na 20 %. Osoby s postižením a jejich kruh mají celosvětově 13 bilionů dolarů disponibilního příjmu, ale pokud není prostředí přístupné, nemohou jej plně využít.
Chybějící inkluze není jen neetická, je i ekonomicky nevýhodná – vyčlenění osob s postižením může snížit HDP až o 7 %.
Důsledky vyloučení v praxi
Viděla jsem, jak jsou osoby s postižením opomíjeny při krizových plánech, klimatických řešeních i digitálních strategiích. Mikrofinancování v globálním Jihu směřuje k osobám s postižením jen zcela minimálně (0,5 %).
Mnohde jsme vnímáni pouze z pohledu ochrany, ne z pohledu hodnoty. „Nechci být chráněná, chci být zahrnuta jako někdo, kdo má hodnotu.“
Rizika „rychlých řešení“
Státy sice hledají řešení, většinou se uchylují ke „kvótám“, které nemění systém, jen jeho obálku. Firmy pak často raději zaplatí pokutu, nebo formálně zaměstnají osobu s postižením bez skutečné integrace. „Rychlé opravy“ nestačí – musíme bourat bariéry v každé fázi: vzdělání, ucházení se o práci, pracovní prostředí, přístupnost.
Kroky pro změnu
- Vést těžké rozhovory o skutečných předsudcích a narativech
- Vytvářet sdílenou odpovědnost napříč celou společností, nezatěžovat pouze osoby s postižením
- Budovat kapacity a sdílet dobré praxe – a to napříč regiony i sektory
- Sdílet příběhy hodnoty a inovace, nejen v rámci komunity postižených
Výhled a apel
Žijeme v době globálních výzev – klimatická krize, digitalizace, AI – a pokud přístupnost nebude součástí procesu, bude to stát životy a zvýší to marginalizaci osob s postižením. Přitom právě tato skupina přináší inovace a hodnoty, které mohou pomoci při řešení těchto problémů.
„Moje výzva pro vás: Bořte bariéry, abychom mohli sedět u jednoho stolu, aby naše hlasy byly slyšet a aby naše přítomnost znamenala přidanou hodnotu. Nic o nás bez nás, nic bez komunity lidí s postižením.“
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Sary Minkary je silným a autentickým hlasem v oblasti inkluze osob s postižením a nabízí nejen osobní pohled, ale také promyšlenou kritiku současných narativů. Vychází z konceptu „disability pride“ a poukazuje na škodlivost redukujících přístupů – buď z pozice lítosti či inspirace. Tento pohled je v souladu s myšlenkami social model of disability (viz např. Oliver, 1990), který klade důraz na to, jak bariéry prostředí a společnosti (ne samotné postižení) vytvářejí skutečné znevýhodnění.
Ekonomické argumenty, které Minkara uvádí – jako např. že neinkluzivita stojí světová hospodářství až 7 % HDP, nebo že 13 bilionů dolarů v příjmech není využito právě kvůli bariérám – odpovídají datům WHO, ILO a studiím jako např. “The Global Economics of Disability” od Return on Disability Group (2016). Stejně tak její poznámka o nízkých dodatečných nákladech při integraci přístupnosti od začátku je potvrzena analýzami Boston Consulting Group (2022) i OSN.
Kritika „rychlých řešení“ (např. kvóty) je v odborné literatuře široce reflektována: často vedou k formálnímu plnění bez skutečné změny pracovního prostředí nebo změny narativu (viz např. Schur, Kruse, Blanck, 2013: People with Disabilities: Sidelined or Mainstreamed?). Důraz na univerzální design a sdílenou odpovědnost odpovídá současným standardům inkluzivního vzdělávání, zaměstnávání i tvorby politik (viz např. UN Convention on the Rights of Persons with Disabilities, 2006; koncept curb cut effect – Blackwell, 2017).
Celkově jsou předložené argumenty konzistentní s aktuálními poznatky i globálními doporučeními v oblasti inkluze osob s postižením. Přednáška má sílu v osobním rozměru, který dokáže prolomit ustálené stereotypy a ukazuje cestu k pozitivnímu narativu, který posouvá celou společnost kupředu. Výzva k „ničemu o nás bez nás“ je globálně respektované moto (viz např. Charlton, 1998: Nothing About Us Without Us). Minkara správně zdůrazňuje, že postižení je otázkou lidských práv a hodnot celé společnosti, nikoli okrajovou záležitostí pouze pro postižené lidi.
