Proč byste se měli vzdát svých snů
📊 Souhrn
Miles Levin ve své emotivní přednášce zpochybňuje tradiční představu „následování svých snů“ a „honby za štěstím“ jako smyslu života. Tvrdí, že štěstí není cílovou destinací, které lze dosáhnout a trvale si jej udržet. Ve svém životě došel k poznání, že mnohem důležitější než úspěchy a osobní vítězství je služba druhým. Prostřednictvím osobních příběhů z mládí i dospělosti – od první lásky na plese, přes neúspěšné filmařské pokusy až po jeho boj s epilepsií – ukazuje, že honba za osobním štěstím a uznáním vede často jen k rozčarování, bolesti a zklamání.
Smysl života naopak nalézá ve chvílích, kdy odložíme touhu po vlastním uspokojení a obrátíme se k druhým – otevřeně sdílíme svou bolest, abychom inspirovali nebo povzbudili ostatní. K tomu se váže i citace Viktora Frankla, který smysl spatřoval v lásce, práci a postoji k utrpení. Miles tuto myšlenku ilustruje projektem svého filmu o epilepsii, jenž navzdory odmítnutí investorů dokázal změnit život mnoha lidem, včetně mladé Georgie, která po jeho zhlédnutí přestala svou nemoc skrývat. Skutečný smysl života tak spočívá v pomoci druhým sdílením svého příběhu a službě společnosti.
📝 Přepis
Úvod: Zpochybnění snů a hledání štěstí
Chci, abyste se prostě vzdali všech svých nadějí, snů a těch nápadů, které považujete za hodné sdílení. Kdybych se mohl vrátit v čase a dát si jednu radu, bylo by to tohle: smysl života nemá nic společného s honbou za štěstím. Musíme přestat šířit představu, že štěstí je nějaký cíl, ke kterému řídíme, zaparkujeme a zůstaneme tam navždy. Štěstí není konečný stav, který bychom mohli doufat udržet.
Myslím, že jsem opravdu našel smysl života, a stalo se to v okamžiku, kdy jsem se vzdal všech věcí, které jsem kdysi chtěl.
Dospívání: Štěstí versus úspěch
Když jsem byl teenager, řekli mi, že si pletu úspěch se štěstím. Proto vám teď povím, jak jsem se snažil rozlišit mezi nimi během svého „plesového“ dobrodružství.
Viktor Frankl a tři cesty ke smyslu života
Filozof a přeživší koncentračního tábora Viktor Frankl řekl, že existují tři cesty k nalezení smyslu života:
- Láska
- Práce (tvůrčí činnost)
- Postoj, jaký zvolíme k vlastnímu utrpení
Já jsem tehdy ještě nebyl připraven čelit té třetí cestě.
První cesta: Láska a plesová zkušenost
Ve třinácti letech jsem si napsal dopis budoucímu já, kde jsem si přikázal, že musím pozvat nejkrásnější dívku ve škole na ples. O pět let později, v romantickém prostředí obchodu Trader Joe’s, jsem to splnil – ozbrojený jen kyticí za $6.99.
Dostal jsem přesně to, co se za těch sedm dolarů dá koupit: prázdný pohled a tiché „OK“. Nakonec jsme spolu chodili šest měsíců. A jak jsem tlačil balvan lásky do kopce směrem k osobnímu triumfu, skutálel se na mě zpět a rozdrtil mi srdce na tisíc kousků. Omlouvám se, Viktore, ve školním plese jsem nenašel žádný smysl v lásce.
Druhá cesta: Práce a touha po velikosti
V sedmnácti jsem napsal další dopis budoucímu já: prý sním o tom, že jednou vkročím do bot velikánů. Ve skutečnosti jsem toužil dosáhnout velké velikosti, aby mě zachránila od trápení, které jsem měl uvnitř.
Zamiloval jsem si filmovou tvorbu. Po celou dobu jsem měl epilepsii, lékaři nikdy nezjistili proč. Jak životy mých vrstevníků rostly a rozšiřovaly se, ten můj se zmenšoval. Nedokázal jsem dělat to, co kdysi mé okolí. Každý pokus o další malý triumf skončil tím, že se balvan skutálel dolů a připomněl mi, že život podle vlastních pravidel nevyvedu.
Navíc jsem odmítal prolínat tuto bolest do své tvorby – měl jsem strach, že tak zahořknu svůj jediný únik od reality.
Nalezení smyslu prostřednictvím služby druhým
Jednoho dne jsem šel pracovat do dětského tábora pro děti s epilepsií. Děti zde otevřeně sdílely své nejtemnější pocity:
- že jsou osamělé
- ztracené
- nemilované
- nepochopené
Bylo fascinující, že když to říkaly nikoli kvůli sobě, ale pro své kamarády, náhle nebyly ani ztracené, ani osamělé. To mě přimělo změnit postoj.
Ve třiadvaceti jsem se obrazně vrátil na ples – natočil jsem krátký film s názvem „Under the Lights“ o chlapci s epilepsií, který zoufale toužil cítit se jako normální dítě a šel na ples, přestože věděl, že světla u něj vyvolají záchvat. V tomto filmu jsem otevřel své pocity světu.
Ale stále jsem doufal ve staré věci – chtěl jsem vítězství na filmovém festivalu, červený koberec, uznání. Pak přišel covid, vše se zastavilo a můj sen se rozpadl.
Film mi nepřinesl ani žádnou romantiku – můj spolupracovník Spencer měl tehdy na Tinderu dívku, se kterou to vypadalo nadějně. Aby ji ohromil, poslal jí náš film. Výsledek? Zpráva byla přečtena, a už se nikdy neozvala. Takže ani v lásce, ani v práci jsme smysl nenašli.
Nečekaný dopad filmu a nalezení smyslu
Pak se ale stalo něco kouzelného. Z celého světa mi začalo chodit fanouškovské umění, lidé film překládali do čtyř jazyků, posílali videa, jak statečně vystupují před celou školou či firmou a poprvé mluví o své epilepsii.
Někteří se mi svěřili, že díky devítiminutovému filmu změnili svou kariéru či životní směr. Uvědomil jsem si, že to bylo něco hlubšího než pouhé uznání. Ale stále jsem tomu neuměl dát jméno.
Proto jsem se rozhodl vrátit na ples naposledy – s ušlechtilejším cílem. Chtěl jsem natočit celovečerní verzi filmu Under the Lights se slavnými herci, která by změnila povědomí o epilepsii.
Roky jsem klepal na dveře a hledal finance. Slyšel jsem pořád jen „ne“, navzdory smysluplnosti projektu a touze změnit svět. Po mně zůstaly jen prázdné sliby bohatých a mocných. Můj největší sen se rozbil na kusy a já byl zlomený.
Osudová dívka Georgia a skutečný dopad filmu
Jednoho dne mě oslovila rodina. Jejich dcera Georgia trpěla epilepsií, skrývala ji jako nejhlubší tajemství. Pak však viděla můj krátký film a řekla rodičům: „Jsem hotová se skrýváním. Můj příběh má smysl. Chci pomoci dalším lidem s epilepsií.“
A ukázalo se, že to byla ta samá dívka, se kterou si tehdy psal Spencer. Nemohla mu to nikdy říct, protože pár měsíců poté měla Georgia smrtelný záchvat a zemřela.
Režisér Ron Howard má krutou pravdu:
„Každý film, který natočíš, ti nakonec zlomí srdce.“
A tahle story mi ho zlomila naprosto.
Poselství: Hledání smyslu v pomoci druhým
Chápete – vaše sny a naděje vás nezbaví utrpení, to prostě nejde. Mocní lidé zpochybňovali důležitost mého příběhu, ale pro mne měl obrovský význam, a pro Georgii ještě větší.
Na vlastní kůži jsem poznal, že smysl života není v osobním vítězství nebo zbavení se bolesti, ale v tom, že dáváme hodnotu utrpení díky službě druhým.
Film samozřejmě moji epilepsii nikdy nevyléčí. Ale pomohl mi probudit se do chvíle, kdy jsem si řekl: čas ztracený kvůli záchvatům nebyl promarněný.
Dopis mladšímu já: Odpověď na věčné otázky
A tak jsem se rozhodl napsat dopis svému sedmnáctiletému já, dát mu všechny odpovědi.
„Drahý Milesi, doufám, že jsi v pohodě, nebo tak něco. Chceš kráčet v botách velikánů. Mám pro tebe radu – nedělej to. Pokud budeš milovat a pracovat jen kvůli osobnímu vítězství, má životní balvan velmi nepříjemnou vlastnost – skutálí se zpět a přimáčkne tě.
Ale pokud vyprávíš svůj hluboký příběh kvůli druhým, můžeš na ten balvan tlačit pro ně a v tom nalézt nesmírný smysl života.
Tvůj film bude natočen. Loni jsi ho dokončil a režíroval jsi mnoho svých oblíbených herců. Brzy ho uvedou.
Nemáš popletené úspěchy se štěstím, ale máš popletené štěstí se smyslem života. A až pochopíš, že ten rozdíl je ve službě druhým, půjdeš na ples, kdykoliv to půjde, a pořídíš si hodně něčeho, co se jmenuje bitcoin, hned jak budeš končit školu.
P.S.: Díky.“
🔍 Kritické zhodnocení
Miles Levin přináší inspirující příběh o nalezení smyslu v pomoci druhým, který dobře koresponduje s poznatky z existenciální psychologie, především s učením Viktora Frankla. Frankl ve své knize „A přesto říci životu ano“ (1946) skutečně tvrdí, že smysl života se nejlépe nachází skrze: tvůrčí činnost, lásku a zejména skrze způsob, jakým přistupujeme k utrpení (Frankl, 2006). Levinův přístup – sdílet vlastní bolest, aby inspiroval druhé – odpovídá této třetí cestě.
Levin rovněž správně identifikuje problém honby za iluzorním, trvalým štěstím. Výzkumy ukazují, že pocit štěstí je pomíjivý stav, který je těžké stabilně udržet (Kahneman & Deaton, 2010). Studie z pozitivní psychologie zdůrazňují, že větší životní spokojenost přináší hledání smyslu, altruismus a služba komunitě, než čistě hedonistická honba za osobním uspokojením (Seligman, 2002; Baumeister et al., 2013).
Levinův příběh však může působit poněkud zjednodušeně: pro některé lidi je honba za sny a dosažení cílů skutečnou cestou k pocitu životní naplněnosti – pokud jsou spojeny se smyslem a přínosem. Ne každý sen je nutně sobecký. Rovněž jeho slova „vzdejte se svých snů“ působí spíše jako rétorická provokace – ve skutečnosti doporučuje přenést pozornost od čistě vlastních vítězství k službě druhým, ne rezignovat na ambice úplně.
Celkově tedy Levinova přednáška koresponduje s odbornými poznatky – potvrzuje, že dlouhodobé naplnění plyne spíš ze sdílení smysluplných hodnot, pomoci druhým a zvládání utrpení, než z honby za štěstím samotným. Tento filozofický rámec podporují i vědecké studie z oblasti psychologie a neurověd (Ryff & Singer, 1998; Peterson & Seligman, 2004). Levin navíc velmi autenticky dokládá, jak tato poučka funguje v jeho vlastním životě.
