Přiznání sobě samému
📊 Souhrn
Juanita Capri Brown ve své přednášce představuje koncept „telling on yourself“ neboli přiznání nepříjemných pravd o sobě samém. Sdílí tři vlastní upřímná přiznání, která ilustrují, jak žárlivost, nejistota nebo zakořeněné předsudky ovlivnily její chování. Důrazně upozorňuje, že skutečné přiznání vyžaduje odvahu a že často odhaluje hlubší vrstvy našich motivací. Označuje tento proces jako cestu ke sladění se s vlastním já a zdroj hlubších, autentičtějších vztahů. Podle ní je zásadní praktikovat laskavost vůči sobě samému, což znamená být k sobě stejně milí jako k blízkým lidem, když uděláme chybu.
Brown podtrhuje terapeutický efekt těchto přiznání – nejenže zvyšují naši odpovědnost a autenticitu, ale mohou také léčit vztahy narušené předsudky či neupřímností. Nabízí praktické rady, jak začít s méně náročnými přiznáními, postupně vytvářet bezpečné prostředí pro hlubší sdílení a dbát na to, aby šlo vždy o přiznání a ne skrytou kritiku druhých. Zdůrazňuje, že výsledky nemáme pod kontrolou, ale samotné „přiznání sobě“ nás uzemňuje v pravdě, že i se světlem i stínem jsme „dost dobré“. To je základ radikální upřímnosti i sebelásky.
📝 Přepis
Osobní přiznání
Přiznání číslo jedna. Tasha, všimla jsem si, že jsem se na náš dnešní hovor moc netěšila. Když jsem zkoumala, proč tomu tak je, první, co mi vyvstalo na mysl, má drahá přítelkyně, bylo to, že ti závidím.
Přiznání číslo dvě. Má milovaná, cítila jsem se méněcenná, pokud jde o mé profesní schopnosti ve srovnání s tebou. Proto jsem byla trochu kritická a hodnotila jsem způsob, jakým uklízíš dům. Byl to můj způsob, jak se cítit nadřazeně. Ve skutečnosti jsem se uvnitř cítila nejistě. Miláčku, moc se omlouvám.
Přiznání číslo tři. Kelly, upřímně, uvědomila jsem si, že jsem byla přísnější na černošské lidi ohledně nošení roušek během COVIDu, protože ve mně stále zůstávají protirasistické bloky, kterých se snažím zbavit.
Definice “telling on yourself”
Představte si, že byste tyto věci řekli skutečným lidem. No, já jsem to udělala. Vítejte u toho, co moji rodiče z americké Alabamy nazývají „přiznat se sám na sebe“.
Moje definice zní: Uvědomit si a zranitelně přiznat nepříjemnou pravdu o sobě, která většinou stojí v pozadí našich slov, myšlenek či činů zhoršujících dynamiku nebo okolnosti.
Proč se přiznávat
Proč byste to dělali? Přiznání změnilo kvalitu mého života – prohloubilo můj soulad s tím, kdo jsem, a mou duší. Pomohlo mi vytvářet autentičtější vztahy. Používám ho jako nástroj k nápravě a zlepšení.
A ano – zvu vás, abyste to zkusili doma, v práci, v přátelstvích, a pokud máte děti či mladistvé, tak vůči nim citlivě a uvážlivě.
Začít s malými přiznáními
Prozatím doporučuji začít s nízko rizikovými přiznáními a postupně směřovat k těm obtížnějším, ale důležitým. Jako třeba toto:
Před pár lety jsem udělala velkou chybu. Na univerzitě jsem navrhla kurz, do kterého každý rok chodilo asi 30 studentů. Většinou jsme kurz milovali.
Lekce z univerzitního kurzu
První rok jsem však pozvala přednášejícího, který mnohým studentům připadal problematický. Detaily jeho obsahu dnes nejsou důležité.
Druhý rok, protože jsem si myslela, že jsem problémy odstranila, jsem ho pozvala znovu. Tentokrát většina třídy vyjádřila nepochopení a pocit újmy – jak z obsahu, tak z mého rozhodnutí znovu ho pozvat.
S pokorou jsem se omluvila a studenti mou omluvu velkoryse přijali. Ale i týdny po ní to ve mně hlodalo.
Uvědomila jsem si, že musím říct „pravdu na sebe“ celé třídě. Téměř doslovně jsem jim řekla:
„Ve jménu prostředí, které zde společně budujeme – upřímného a starostlivého – s vámi něco potřebuji sdílet. Nemusíte se o mě bát – jsem zranitelná, ne křehká.
Zadržovala jsem svůj plný projev kvůli strachu udělat znovu stejnou chybu, nebo být dokonce společensky odepsaná. Proto jsem se stáhla.
Od chvíle, kdy došlo k rozporu s tímto hostem, jsem si kladla otázku: Proč jsem ho vlastně znovu pozvala, navzdory negativním reakcím minulého ročníku?
Musela jsem si přiznat, že studenti, kteří loni vyjádřili své obavy, byli asijského původu, míšení nebo bílí. Tyto skupiny aktivovaly mé vlastní předsudky a jejich zpětnou vazbu jsem zlehčila.
Uvědomila jsem si, že kdyby převážnou část tvořili černošští studenti se stejnými výhradami, hosta bych už nepozvala. To je v rozporu s mými hodnotami. Přesto jsem tak jednala.
Někteří z vás patříte do skupin, jejichž názor jsem opomenula. Opravdu mi na vás záleží, a přitom jsem udělala právě tohle.“
Poté jsem se odmlčela, potila se a celá se třásla strachy. Dodnes žasnu nad soucitem a velkorysostí, které mi studenti prokázali. Ale právě to nebylo mým cílem, ani tím, co mi umožnilo toto přiznání.
Sebelaskavost jako klíč
Co mi pomohlo, byla laskavost, kterou jsem si dopřávala v týdnech předtím – praxe, kterou nazývám „něžností vůči sobě“. Když totiž uděláme chybu, máme být stejně laskaví, jako bychom byli ke svému milovanému příteli.
Jak se stávat zodpovědnějšími? Tato praxe spolu s otevřeným přiznáním mě činí více odpovědnou vůči svému chování a svým hodnotám, nikoli méně. Připomínají mi, že ať jsem udělala cokoli, stále jsem hodnotná a dost dobrá.
Smysl přiznání není manipulace druhých
Ve skupinách klademe důraz, že přiznání je primárně pro vás samotné – pro vaši vnitřní svobodu. Ne proto, abyste si „koupili“ odpuštění či uznání.
Jak trénovat přiznávání
Vyzkoušejte tři klíčové kroky:
-
Zjistěte nepříjemnou pravdu o sobě, která by vám – pokud ji přiznáte – pomohla být víc v souladu se sebou, s hodnotami či druhými.
-
Pěstujte osobní i sdílené návyky přiznávání. Začněte s neškodnými věcmi na papír nebo do deníku, který klidně hned roztrhejte. Pak zkuste přiznání sdílet s důvěryhodnou osobou nebo skupinkou. Klíčová je zde dobře volená situace, vhodná osoba a její souhlas.
Můj příklad: každý týden telefonuji se dvěma blízkými kamarádkami, kde si vzájemně „přiznáváme pravdy“. Nehodnotíme se, ale slavíme odvahu a něžnost, co v tom je.
Také mám životního partnera, který totéž dělá se mnou, klidně hned, nebo třeba za den, týden i měsíc. To přináší mezi nás obrovskou štědrost, sladkost a upřímnost.
-
Zaměřte se na čisté přiznání, ne „přibalování“ zpětné vazby či kritiky vůči druhému. Neočekávejte opětování. Konstruktivní zpětná vazba, sdílení bolesti či nastavování hranic mají své místo, ale začněte u odpovědnosti za své vlastní části.
Přínos a limity
Nikdy dopředu nevíte, jak vaše přiznání druhá osoba přijme nebo co to vyvolá.
Ale minimálně toto přiznání může být chvílí klidu v moři hluku, tlaku a obranných mechanismů. Uklidnit vztahy, vnést důvěru a péči do skupin usilujících o změnu. Vracíte se tak znovu a znovu k pravdě, že i se všemi stíny jste dostateční.
Já jsem dost. Vy jste dost. My jsme dost.
Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Juanity Capri Brown je založená na prověřených principech psychologického rozvoje, jako je autenticita, sebereflexe či sebepřijetí. Výzkumy potvrzují, že upřímné přiznání vlastních slabostí může podporovat empatické a důvěrné vztahy (Brown & Ryan, 2003; Reis et al., 2010). Koncept „telling on yourself“ lze přirovnat k praktikám radikální transparentnosti (Ray Dalio, „Principles“) či radikální upřímnosti (Brad Blanton), které mohou zvyšovat autenticitu, ale zároveň vyžadují uvážlivost, aby nešlo o nezvládnuté ventilování či zraňování druhých.
Velkou hodnotou je zdůraznění sebelaskavosti (Kristin Neff, 2003), která přináší méně sebekritiky, větší psychickou odolnost a motivaci konstruktivně se měnit. Sebelítost bez odpovědnosti může být kontraproduktivní, ale autorka správně vysvětluje, že soucit sám k sobě vede k odpovědnějšímu chování.
Samootevření však není bez rizik – ve skupinách nebo autoritativních vztazích je potřeba citlivě volit formu a načasování (Goffman, 1963). Autorka s tímto eticky pracuje a doporučuje start u nízkorizikových sdílení a postupný rozvoj. Nabízí tak funkční manuál kombinující odvahu a pokoru. Její přístup může být inspirací pro jedince i organizace usilující o kultivaci důvěry, empatie a kultury zodpovědnosti místo kultury viny.
Použité zdroje:
-
Neff, K. (2003). Self-compassion: An alternative conceptualization of a healthy attitude toward oneself. Self and Identity, 2(2), 85-101.
-
Brown, K. W., & Ryan, R. M. (2003). The benefits of being present: Mindfulness and its role in psychological well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 84(4), 822.
-
Reis, H. T., Lemay, E. P., Jr., & Finkenauer, C. (2010). Toward understanding understanding: The importance of feeling understood in relationships. Social and Personality Psychology Compass, 4(10), 924–937.
-
Goffman, E. (1963). Stigma: Notes on the management of spoiled identity.
-
Dalio, R. (2017). Principles.
-
Blanton, B. (1996). Radical Honesty.
