Odvaha doufat (The Courage to Hope)
📊 Souhrn
Přednáška Ellen Weaver se zaměřuje na koncept naděje, kterou představuje nikoli jako pasivní nebo křehký pocit, ale jako aktivní a mocnou sílu. Weaver tvrdí, že naděje je vědomé rozhodnutí jednat, vstát a pokračovat navzdory nepřízni osudu. Ilustruje to na silných příbězích jednotlivců, kteří čelili extrémnímu utrpení. Zmiňuje Evu Kor a Eddieho Jaku, přeživší holocaustu, kteří si i přes prožitá zvěrstva zvolili naději a odpuštění, a sdíleli své příběhy jako zdroj inspirace. Dále uvádí příklad rodin obětí střelby v kostele Mother Emanuel AME v Charlestonu, které nabídly vrahovi odpuštění, čímž ukázaly sílu pramenící z víry a důstojnosti.
Weaver také vyzdvihuje příběh Dr. Mary McLeod Bethune, která navzdory rasismu a chudobě viděla ve vzdělání naději a zasvětila svůj život vzdělávání afroamerických dívek, čímž ovlivnila nespočet životů a stala se poradkyní prezidentů. Rozlišuje mezi pasivním optimismem a aktivní nadějí, která vyžaduje odvahu a úsilí. Nakonec propojuje tuto myšlenku s mottem Jižní Karolíny “While I breathe, I hope” (Dokud dýchám, doufám) a vyzývá posluchače, aby nejen doufali, ale také aktivně pracovali na budování lepší budoucnosti. Naděje je podle ní volba, kterou děláme každý den – volba budovat, věřit, odpouštět, učit a milovat, i když čelíme popelu minulosti.
📝 Přepis
Naděje jako aktivní síla
Naděje. Je to malé slovo. Můžeme být v pokušení považovat ho za něco měkkého, křehkého nebo lehkého. Ale dnes bych tuto představu ráda zpochybnila. Víte, naděje není pasivní. Naděje je aktivní záměr. Je to záchranné lano, kterého se držíme, když se všechno kolem nás hroutí. Je to rozhodnutí, které děláme den co den, abychom znovu a znovu vstali, i když nám všechny důvody říkají, že bychom neměli. A v tomto smyslu skutečně věřím, že naděje je jednou z nejneúprosnějších sil na Zemi.
Svědectví z Osvětimi: Příběh Evy Kor
V roce 2014 jsem měla tu čest setkat se s Evou Kor. Evě bylo pouhých devět let, když jí nacisté na selekční rampě v Osvětimi vyrvali rodinu. O sedmdesát let později jsem měla tu čest stát s Evou na stejném místě, na posledním místě, kde kdy viděla svou matku, otce a starší sestru. Vyprávěla, jak v den, kdy vystoupili z vlaku, byla nalevo smrt a napravo život.
Když vyprávěla svůj příběh, přiblížila se k nám skupina středoškoláků. Podle přízvuku se okamžitě identifikovali jako studenti z Německa. Tiše naslouchali, jak Eva pokračovala ve vyprávění. A když si uvědomili, kdo je, začali otevřeně plakat. Eva k těm studentům přistoupila, jednoho po druhém je objala, podívala se jim do očí a řekla: “Nejste zodpovědní za to, co se zde stalo. Jste zodpovědní pouze za to, abyste zajistili, že se to už nikdy nestane.” A v tu chvíli, na místě své největší bolesti, si Eva zvolila naději nejen pro sebe, ale ten den dala tento dar i těm studentům.
Naděje jako palivo života: Příběh Eddieho Jaku
Podobně jako její spoluvězeň z Osvětimi, Eddie Jaku, který později napsal knihu s názvem Nejšťastnější muž na Zemi. Dlouho Eddie nikomu svůj příběh nevyprávěl. Ale řekl: “Jak jsem stárnul, uvědomil jsem si, že to, co musím sdílet, není moje bolest. Byla to moje naděje.” Řekl: “Naděje je palivem těla. A kde je život, tam je naděje. A kde je naděje, tam je život.”
A tak nás Eddie a Eva učí ne to, že bolest minulého života nezáleží, ale že naděje na lepší budoucnost je mocná.
Odpouštění v Charlestonu: Síla komunity
Neměla jsem tušení, když jsem v roce 2014 stála na té rampě, že jen o rok později, tady v Jižní Karolíně, uvidíme, jak se projeví táž nezdolná naděje. Byla parná letní noc 17. června 2015 v Charlestonu v Jižní Karolíně. S hrůzou jsme sledovali zprávy z Charlestonu, že devět věřících bylo chladnokrevně zastřeleno během bohoslužby v jejich kostele Mother Emanuel AME. Bylo nepředstavitelné si vůbec pomyslet, co se tam děje. Byl to zločin, který měl vyvolat strach, rozbít komunity a rozpoutat celonárodní rasovou válku.
Ale nikdo z nás si nedokázal představit, co se stane dál. Jen o dva dny později, jeden po druhém, členové rodin „Emanuel Nine“ stáli v soudní síni, podívali se vrahovi svých blízkých do tváře a řekli tři slova, která otřásla světem: Odpouštím ti. V tu chvíli si to zvolili ne ve slabosti, ale v síle. Byla to volba zakořeněná v síle, která pramenila z pevné víry, důstojnosti a neotřesitelného přesvědčení, že zlo nemá poslední slovo. Je neuvěřitelné na to myslet teď, o 10 let později, co tyto rodiny přežily ten oheň. Ale ony ten oheň nejen přežily. Naděje, kterou ten den projevily, prošla tím ohněm s vykupitelským záměrem.
Rozdíl mezi optimismem a nadějí
Když byl ještě naživu, rabín Lord Jonathan Sacks často mluvil o rozdílu mezi optimismem a nadějí. Řekl: „Optimismus je pasivní ctnost. Naděje je aktivní ctnost. K optimismu není třeba žádné odvahy, ale k naději je třeba velké odvahy.“
Síla vzdělání: Příběh Mary McLeod Bethune
A tatáž odolná, odvážná naděje byla tím, co pohánělo další obyvatelku Jižní Karolíny ke změně nespočtu životů prostřednictvím síly vzdělání. Dr. Mary McLeod Bethune se narodila v Maysville v Jižní Karolíně, kousek odsud v okrese Sumter. Jako malá dívka často pomáhala své matce roznášet vyprané prádlo různým členům komunity v Maysville. Jednoho dne si hrála s malou holčičkou u jednoho z domů, kam její matka doručovala prádlo, vzala do ruky knihu a ta holčička se na Mary podívala a řekla: “Polož tu knihu. Neumíš číst.”
Mary byla ponížena a v tu chvíli si přísahala, že jí to už nikdy nikdo neřekne. A této přísahy se držela. Měla štěstí, že se zapsala do malé misijní školy, kterou tam presbyteriáni v Maysville založili, a rychle vynikala. Její učitelské srdce se projevilo brzy, protože každý večer chodila domů a učila svou rodinu to, co se ten den naučila ve škole. Vzdělání viděla nejen jako nástroj, ale jako svou naději. Později v životě dokonce řekla, že „celý svět se jí otevřel, když se naučila číst.“
S pouhým 1,50 dolarem v kapse založila školu pro další afroamerické dívky na Floridě. Ta škola je nyní Bethune-Cookman University. Radila prezidentům. Formovala národní politiku. A jen před několika týdny jsem měla tu čest stát ve Washingtonu, D.C. v Kapitolu Spojených států vedle její sochy v Statuary Hall. A v té soše drží černou růži. Tak nazývala mladé dívky, kterým zasvětila svůj život, aby je vzdělávala.
Naděje jako každodenní volba
Dr. Bethune nám tedy znovu ukazuje, že naděje není pasivní. Je to aktivní volba, kterou děláme každý den, den za dnem, rozhodnutí za rozhodnutím. Mary McLeod Bethune nečekala, až se změna stane. Její naděje ji poháněla, aby se stala změnou, kterou chtěla vidět.
Motto Jižní Karolíny: Naděje a práce
A to je tatáž naděje, která je vetkána do DNA každého obyvatele Jižní Karolíny, který dnes sedí v této místnosti. Dvojitá šroubovice této DNA je tvořena krásnými slovy našich dvou státních mott: “Dum spiro spero” (Dokud dýchám, doufám) a “Animis opibusque parati” (Připraveni myslí i zdroji). Jedno motto hovoří o oživujícím duchu a druhé motto hovoří o výsledném činu. A když je dáte dohromady, dostanete se k jádru věci. Naděje pohání tvrdou práci.
Závěrečná výzva
A to nás přivádí zpět na začátek. Naděje není pasivní ctnost. Naděje je aktivní ctnost. Je to rozhodnutí, které děláme každý den našeho života. Budovat, věřit, odpouštět, učit, milovat. I v popelu. A možná právě v popelu.
Takže když nám strach říká, abychom se vzdali a zůstali ležet, vzpomeňte si na Evu. Vzpomeňte si na Eddieho. Vzpomeňte si na rodiny Emanuel 9. Vzpomeňte si na Mary McLeod Bethune. A pamatujte, že tady v Jižní Karolíně, dokud dýcháme, doufáme. Ale přátelé, nejen doufejme. Vyhrňme si společně rukávy a pusťme se do práce na budování budoucnosti. Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Ellen Weaver “Odvaha doufat” je silným a emotivním apelem na vnímání naděje jako aktivní síly a vědomé volby, nikoli pasivního sentimentu. Weaver účinně využívá narativní přístup, kdy prostřednictvím dojemných příběhů přeživších holocaustu (Eva Kor, Eddie Jaku), obětí tragédie v Charlestonu a průkopnice vzdělávání (Mary McLeod Bethune) ilustruje, jak naděje může motivovat k odpuštění, odolnosti a konstruktivní akci i v těch nejtemnějších podmínkách. Její rozlišení mezi pasivním optimismem a aktivní, odvážnou nadějí, které připisuje rabínu Jonathanu Sacksovi, poskytuje užitečný rámec pro pochopení tohoto konceptu. Výzva k propojení naděje s tvrdou prací, inspirovaná mottem Jižní Karolíny, dává přednášce praktický rozměr.
Z psychologického hlediska koncept “aktivní naděje” rezonuje s Teorií naděje (Hope Theory) psychologa C. R. Snydera. Snyder definoval naději jako kognitivní proces zahrnující tři složky: jasně definované cíle (goals), schopnost nacházet cesty k jejich dosažení (pathways thinking) a motivaci či odhodlání tyto cesty využít (agency thinking). [1] Příběhy sdílené Weaverovou přesně ilustrují tyto složky – postavy měly cíl (přežít, odpustit, vzdělávat), našly způsoby, jak toho dosáhnout navzdory překážkám, a projevily silnou vůli a odhodlání.
Přednáška také implicitně odkazuje na koncepty resilience a posttraumatického růstu. Resilience je schopnost adaptovat se a zotavit se tváří v tvář nepřízni osudu [2], zatímco posttraumatický růst popisuje pozitivní psychologické změny, které mohou nastat v důsledku boje s traumatickou událostí [3]. Příběhy odpuštění rodin z Charlestonu nebo rozhodnutí Evy Kor a Eddieho Jaku sdílet své zkušenosti jako zdroj naděje jsou příklady tohoto růstu a aktivního hledání smyslu.
Kriticky lze namítnout, že přednáška se silně zaměřuje na individuální volbu a sílu vůle, což může poněkud zastiňovat roli systémových faktorů (jako je rasismus, chudoba, politické násilí), které přispěly k utrpení popisovaných postav. I když individuální naděje a jednání jsou klíčové, řešení hluboce zakořeněných společenských problémů vyžaduje i kolektivní akci a systémové změny. Dále, i když jsou příběhy velmi inspirativní, mohou vyvolávat dojem, že překonání traumatu a volba naděje je univerzálně dosažitelná, což nemusí plně odrážet komplexnost individuálních reakcí na extrémní utrpení a potřebu podpory (např. psychoterapeutické).
Celkově je však přednáška cenným příspěvkem k pochopení naděje jako dynamické a transformační síly. Poskytuje inspiraci a zdůrazňuje potenciál lidského ducha čelit nepřízni osudu s odvahou a aktivním úsilím o lepší budoucnost.
Zdroje:
- Snyder, C. R. (2002). Hope Theory: Rainbows in the Mind. Psychological Inquiry, 13(4), 249–275. https://doi.org/10.1207/S15327965PLI1304_01
- American Psychological Association (APA). (n.d.). Resilience. https://www.apa.org/topics/resilience
- Tedeschi, R. G., & Calhoun, L. G. (2004). Posttraumatic Growth: Conceptual Foundations and Empirical Evidence. Psychological Inquiry, 15(1), 1–18. https://doi.org/10.1207/s15327965pli1501_01
