Od pochybností k reflektorům
📊 Souhrn
V této inspirativní přednášce Karina Jianu popisuje svou cestu studia na Univerzitě filmografie a divadla v Bukurešti a výzvy, kterým čelila jako studentka z provincie. Zaměřuje se především na problematiku závislostí a špatného vlivu kolektivu během vysokoškolského studia, kde zdůrazňuje důležitost dlouhodobého myšlení a disciplíny. Přiznává, že jako student herectví měla omezené možnosti praktického tréninku, což vyžadovalo maximální soustředěnost a vyhýbání se rozptýlení.
Karina dále hovoří o své snaze stát se komplexní herečkou navzdory tomu, že neměla v dětství přístup k hudebnímu či tanečnímu vzdělání kvůli finančním omezením rodiny. Klíčovým bodem její přednášky je důraz na autenticitu při konkurzech - popisuje, jak získala role ve filmu “High School Tiffs” a seriálu “Anna” právě díky své přirozenosti a odvaze být sama sebou. Zvláště vyzdvihuje, jak se prosadila navzdory konvenčním standardům krásy a vzhledu v rumunské televizní tvorbě, čímž boří stereotypy a povzbuzuje ostatní k následování vlastní cesty bez strachu.
📝 Přepis
Cesta ke studiu herectví
Dostala jsem se na Univerzitu filmografie a divadla v Bukurešti a stáhla jsem svou přihlášku z Fakulty chemického inženýrství v Kluži. Přejděme k další výzvě, podle mě té nejvýznamnější z hlediska sebeurčení – vysoké škole.
Výzvy vysokoškolského života
Jako student z provincie čelíte na vysoké škole mnoha věcem. Nejdůležitějšími faktory jsou podle mého názoru závislosti a špatné kolektivy, ze kterých je velmi těžké se vymanit. Vím, že pro mě bylo zpočátku velmi těžké se v tomto směru správně chovat, protože sociální tlak je velmi silný, nikoho neznáte a není tu nikdo, kdo by vám řekl, dávej pozor a buď opatrný.
Musíte ale zvážit všechny okolnosti a myslet dlouhodobě. Právě tak jsem se z toho dostala. Co mi pomohlo, bylo přemýšlet, jestli to stojí za to. Jestli stojí za to jít večer ven, když mám druhý den vyučování. Jestli stojí za to vysedávat v kavárnách místo toho, abych hledala konkurzy, i když jsem se jich dost bála.
Realita studia herectví
V herectví jsem si udělala jednoduchý výpočet. Vzhledem k tomu, že v naší skupině je 16 studentů a pracujeme na třech scénách denně, měla jsem za tři roky studia dohromady tři dny plnohodnotné práce. Je to smutné, ale taková je realita, a není to ničí vina. Pokud bych ale během těch tří dnů měla kocovinu nebo byla pod vlivem jiných látek, tento počet by se snížil na nulu. A přesně tak končíte školu. A věci nefungují. A vy nechápete proč, protože jste přece chodili do školy, ale nepřemýšlíte, v jakém stavu jste tam chodili, nebo jestli jste tam vůbec chodili.
Snaha stát se komplexní herečkou
Další věc, se kterou jsem na vysoké škole bojovala, byl fakt, že moje generace, a nejen ta moje, chce oživit myšlenku kompletního herce, který umí zpívat, hrát, tancovat, umí dělat cokoli a jen tak nesedí na židli. Naprosto s tím souhlasím. Ale ta věc mě děsila, strašila a mátla. Proč? Protože moji rodiče si nemohli dovolit posílat mě na hodiny klavíru nebo zpěvu, takže jsem to neuměla.
Musela jsem však pracovat sama se sebou a najít ambici začít tancovat. Nyní vystupuji v Double Fiesta, což je divadelní taneční představení. Začala jsem zpívat a zjistila jsem, že nejsem hluchá.
Autenticita na konkurzech
A teď se přesuňme ke konkurzům, kde, hádejte co? Lidé hledají někoho, kdo má odvahu být sám sebou. Nejlepším příkladem je můj konkurz na film “High School Tiffs”, kde mi nezáleželo na tom, kdo režíruje, jaká castingová agentura mě volá nebo jací lidé tam jsou. Viděla jsem jen konkurz. Věkově jsem do toho zapadala. Tak jsem to zkusila. Vybrala jsem si monolog, se kterým jsem mohla rezonovat. A ani na chvíli jsem se nesnažila nic předstírat, jen abych získala roli. Tak jsem se dostala do současného celovečerního filmu.
V tu chvíli jsem si neuvědomila, jaký to bude mít dopad na můj život. Poté jsem získala hlavní roli v novém seriálu stanice Antenna One s názvem “Anna. Jsi zapsaná v mé DNA. Já jsem Anna.”
Boření stereotypů
V tomto seriálu paní Roxandra Yuan zbořila všechny konvenční vzorce. Jak můžete jasně vidět, mám krátké vlasy. V tomto kontextu to není neobvyklé nebo něco trapného. Ale podívejme se na rumunské televizní show nebo seriály, kde všechny ženy mají velmi dlouhé vlasy a často modré oči. A existuje stereotyp, že ženy musí být štíhlé a velmi hezké. Já mám krátké vlasy a velmi velké oči. Podívejte.
Bez ohledu na to, jak těžké se to zdá, každý má svou vlastní cestu. Pokud cítíte poslání, následujte ho beze strachu. Buďte sami sebou a neselžete. Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Kariny Jianu nabízí osobní pohled na výzvy, kterým čelí začínající herci, zejména ti pocházející z provinčního prostředí. Její zkušenosti odpovídají širším akademickým zjištěním o výzvách uměleckého vzdělávání.
Její postřeh o nebezpečí závislostí a negativních vlivů během vysokoškolských studií je podpořen výzkumy. Podle studie publikované v Journal of Studies on Alcohol and Drugs (Schulenberg & Maggs, 2002) je vysokoškolské prostředí skutečně rizikovým faktorem pro rozvoj závislostí, přičemž umělecké obory vykazují nadprůměrnou míru užívání návykových látek mezi studenty. Její strategie zaměřená na dlouhodobé cíle a seberegulaci odpovídá doporučením z oblasti pozitivní psychologie pro zvládání podobných situací (Duckworth et al., 2007).
Karina zmiňuje koncept “kompletního herce”, což je v souladu s trendem v současném hereckém vzdělávání. Professor Bella Merlin z University of California ve své knize “The Complete Stanislavsky Toolkit” (2007) potvrzuje rostoucí důraz na všestrannost herců. Nicméně, zatímco Karina tento trend prezentuje jako novodobý, historicky byl komplexní přístup k herectví běžný již v období commedia dell’arte a později i v Stanislavského metodě.
Její důraz na autenticitu při konkurzech nachází oporu v současné castingové praxi. Casting Director Jen Rudin ve své knize “Confessions of a Casting Director” (2013) zdůrazňuje, že autenticita a přirozenost jsou často rozhodujícím faktorem při obsazování rolí, což podporuje Karininu zkušenost.
Co se týče boření stereotypů vzhledu v médiích, její zkušenost odráží širší sociologický jev. Studie mediální reprezentace (Collins, 2011) ukazují, že televizní průmysl v mnoha zemích včetně Rumunska skutečně propaguje úzce definované standardy krásy, zejména u ženských postav. Její úspěch s nekonvenčním vzhledem může být indikátorem postupných změn, které korespondují s globálním trendem směrem k větší diverzitě v médiích, jak dokumentuje například Media Diversity Institute.
Přestože přednáška poskytuje cenný osobní pohled, chybí jí širší kontext rumunského filmového a televizního průmyslu, který by pomohl posluchačům lépe porozumět specifickým překážkám, jimž herci v této zemi čelí. Rovněž by přednáška mohla být obohacena o konkrétnější strategie pro aspirující herce, jak překonávat zmíněné překážky, než jen obecné povzbuzení “být sám sebou”.
