Motivační smyčky – Jak vyšplhat kopec
📊 Souhrn
Ve své přednášce Illya Dubitski sdílí osobní příběh, jak mu běhání pomohlo překonat vlastní limity a změnit pohled na motivaci. Začíná u trápení se s prvním během do kopce, přes období, kdy výrazně hubne, až k momentu, kdy bez přemýšlení zvládne svůj první souvislý pětikilometrový běh. Zdůrazňuje, že cesta ke změně není jednoduchá; samotné mechanické principy (méně kalorií přijmout než vydat) jsou jednoduché, ale jejich realizace je velmi náročná. Přednáška se dále soustředí na rozdíl mezi motivací a disciplínou, kde poslední dobou převažuje trend upřednostňovat disciplínu na úkor motivace. Dubitski však tento pohled kritizuje a navrhuje složitější pojetí motivace jako energie, která nás žene kupředu a udržuje při zdolávání překážek.
Vysvětluje tzv. motivační smyčky inspirované Markem Mansonem, jejichž základní prvky jsou inspirace, akce a výsledek. Inspirace sama o sobě prý poskytuje jen minimální „setrvačnost“ k činům; mnohem významnější je skutečný čin, který teprve může nastartovat další motivaci a výsledek. Dubitski staví ve středu celého systému „vizi“ – jakýsi hlubší smysl či jádro, které ukotvuje naše jednání podobně jako Slunce udržuje planety na oběžné dráze. Bez vize mohou být smyčky neúčinné, protože se snadno ztratíme v nekonečném cyklu inspirace a zklamání bez výsledku. Přednášku uzavírá důrazem na to, že akce je jedinou cestou ke změně a že každý má svůj vlastní „kopec“, který je potřeba začít zdolávat.
📝 Přepis
První běh do kopce – začátek změny
Když jsem se před necelými čtyřmi lety připojil ke škole, nebyl jsem zrovna ve formě. Použil bych i jiné slovo, ale to mi nedovolili. Bylo to vzrušující období – nová země, noví lidé, nová škola. Přestěhovali jsme se do hezkého domu v příjemné čtvrti, vlastně nedaleko odsud. Vedle domu byl kopec, asi kilometr dlouhý úsek vedoucí lesem, do kopce a na konci se vrch rovná.
Samozřejmě mě táta brzy vytáhl na jeden ze svých večerních běhů. Vyrazili jsme z domu, začali stoupat, a za tři minuty jsem byl úplně vyřízený. S těží jsem uběhl 3 km a domů se vrátil zcela vyčerpaný. Toto se opakovalo ještě několikrát. Táta asi doufal, že zhubnu alespoň něco z tehdejších 85 kg, ale víc než tři pokusy jsme nezvládli.
Proměna a motivace – rok poté
O rok později jsem měl pod 60 kg. Nechci rozebírat zdravotní ani psychické dopady takového hubnutí a nedoporučuji nic z toho jako radu. Jednoho slunného zářijového dne jsem si vzpomněl na trápení z minulého roku. Tentokrát jsem popadl boty, vyrazil sám a uběhl svou první nepřerušovanou pětku. Od té doby běhám každý týden.
Co je pointou tohoto příběhu?
Celá roční cesta hubnutí nebyla procházkou růžovým sadem, byl to spíš běh lesem. Většina z vás ale ví, že hubnutí není složité – je těžké. Ta hranice je důležitá. Mechanika je jednoduchá: méně kalorií dovnitř, více ven = úbytek váhy. Ale udělat to je neuvěřitelně těžké – a právě o tom je tahle přednáška. Není o hubnutí, běhání ani kopcích, ale o tom, co nás vede k těm velkým, zdánlivě nedosažitelným věcem: naší motivaci.
Motivace versus disciplína
Motivace byla dlouhou dobu považována za pozitivní jev: motivující videa, knihy, kurzy, coaching, spousta peněz v „self-help“ průmyslu. Neustále se vymýšlejí nové způsoby, jak „odemknout“ své vnitřní „zásoby motivace“ – od sladkých odměn, přes studené sprchy, ledové koupele, detoxy dopaminu až po jógu.
Nedávno ale zaznamenávám trend: disciplína místo motivace. Objevuje se hodně nových přístupů, které vyzdvihují ostré, „lock-in“ provedení čehokoli. Motivace začíná být vnímána spíše jako ztráta času – hlavní tvrzení je, že máš tu věc udělat bez ohledu na to, jak se cítíš, nebo zda máš motivaci.
Problém definice motivace
Podle mě je problém v samotné definici motivace. Přemýšlel jsem nad tím a myslím, že tady vzniká nedorozumění. Motivace neznamená dostat se do stavu, kdy každé úsilí neklade odpor; naopak, předpokládá, že odpor dělání těžkých věcí existuje. Motivace je palivo, koleje, po kterých jedeme. Ano, můžeš se donekonečna tlačit silou disciplíny, ignorovat vše okolo, ale po čase praskneš. Každý má jiný bod zlomu – já jsem třeba vydržel jen tři běhy do kopce. Podle mě disciplína a motivace nejsou dvě paralelní linie – motivace je širší, zastřešující pojem a může být i výsledkem nebo důsledkem disciplíny.
Motivační smyčky a teorie Marka Mansona
Mark Manson (ten, co rád dává sprostá slova do názvů knih) vysvětluje, že motivaci vnímáme jako lineární sekvenci: emoční inspirace → motivace → žádoucí čin. Zavádí ale pojem, který pojímá jako smyčku: tři prvky v kruhu, které na sebe navazují a navzájem se ovlivňují. Říkám tomu setrvačnost.
Podle mě je to rozumné, ale nabízím svůj pohled. Máme tři klíčové segmenty: inspirace, čin a výsledek. Mark rozděluje inspiraci a motivaci, já vnímám motivaci jako celý tento systém.
Inspirace, akce a výsledky
Inspirace (příklad: inspirativní fitness video) je báječná, působí příjemně, probouzí v nás nové nápady, ale její reálný přínos pro skutečný pohyb vpřed je malý. Tahle fáze vede často ke stavu, který nazývám údolím mozkové atrofie („brain rot valley“): prožíváme krátkodobé dopaminové impulzy a máme falešný pocit, že jsme něco dokázali, přestože jsme jen shlédli inspiraci nebo o tom povídali s ostatními – a skutek utek’.
Z tohoto údolí se lze dostat jen přes čin. Někdy čin vychází z inspirace, jindy vznikne náhodou – např. když se přidáte k někomu na běhání nebo zkusíte nový sport. Často právě samotné vykonání činů vytváří další motivaci pokračovat.
Výsledek a síla zpětné vazby
Výsledek je nejmocnější prvek celé smyčky – žene nás dál. Není však zaručeno, že přijde hned nebo vůbec, byť jsme inspirováni a aktivní. Mnoho obtížných věcí vyžaduje opakované činy, než přijde hmatatelný výsledek. Můžeme si představit, že v této motivační smyčce je pohyb těžký; někdy dává inspirace více či méně energie, občas jsou efekty akcí slabší. Vše závisí na kombinaci těchto „energetických impulzů“ – to určuje, jak se nám daří posouvat po smyčce dál.
Komplexita životních smyček a důležitost vize
V reálném životě nemáme jedinou „smyčku“, ale desítky až stovky, které se vzájemně ovlivňují – vzdělání, zdraví, vztahy a další. To celé tvoří spletitou síť podobnou atomu nebo solární soustavě. V obou případech vše drží pohromadě jádro – Slunce nebo atomové jádro. Bez centra systém zkolabuje.
Vize jako srdce motivace
Chybí nám tedy něco centrálního – vizi. Na minulé přednášce jsem slyšel, že mít vizi je daleko účinnější než si dávat pevné cíle. Vize je pružnější, vychází vstříc změně a nepředvídatelnosti života. Je důležitá, protože často inspirace nebo výsledky chybí, nebo jsou opožděné. Vize pak plní úlohu „gravitace“, která nás stále přitahuje – jako Slunce v naší sluneční soustavě, nebo jádro atomu, ke kterému „padají“ elektrony. Vize je srdcem naší motivace.
Závěrečné poselství
Chtěl bych se víc věnovat tomu, jak definovat vizi, jak smyčky vznikají, zanikají a jak snižovat odpor opakováním činností. Možná někdy jindy. Dnes chci přednášku zakončit takto: téměř vše, co jsem tu pověděl, můžete okamžitě zapomenout – a nejspíš se to stane.
Cituji:
„Bod mé přítomnosti tady dnes není v tom, abych vám vryl do hlavy model smyčky nebo fyzikální zákony. Jde spíš o to, abyste si vytvořili vlastní systém, který odpovídá vám samotným.“
Nakonec je jedno, jak jste inspirující, vizionářští nebo disciplinovaní – bez činu se nic nestane. I pokud dosáhnete nějakých výsledků „náhodou“, stejně je musíte následně udržet činem. Akce je motor pokroku.
Abych to shrnul slovy fyziky:
„Těleso v klidu zůstává v klidu, těleso v pohybu zůstává v pohybu.“
Jsem si jist, že každý z vás má nějaký „kopec“, který už dlouho odkládá. Tak si dnes obujte běžecké boty a začněte.
Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Illyi Dubitskiho představuje kvalitní a inspirativní syntézu osobní zkušenosti a teoretických konceptů motivace, které jsou hluboce zakořeněné v moderní psychologii. Téma rozdílu mezi motivací a disciplínou rezonuje v současné popularizaci duševní hygieny a seberozvoje. Je pravda, že ve vědecké literatuře se potvrzuje, že motivační impulzy často rychle vyprchají a nejsou udržitelné bez následné akce (viz Baumeister, 2018; Duckworth & Gross, 2014). Stejně tak platí, že disciplína (respektive self-regulace) je zásadním prediktorem dlouhodobého úspěchu, zatímco motivace je spíše spouštěčem nebo energií na startu procesu.
Dubitski velmi dobře pojmenovává tzv. smyčky vnitřní motivace a akce – moderní teorie (např. teorie seberegulace, self-determination theory) souhlasí, že vnitřní vize či smysl (meaning, purpose) je silnější hnací sílou než pouze vnější cíle nebo okamžitá inspirace (Ryan & Deci, 2017). Rovněž upozorňuje na „brain rot valley“, kdy lidé zaměňují konzumaci inspirace za skutečnou akci – tento efekt je popisován například v práci Gollwitsera a Brandstättera (1997), kteří upozorňují na fenomén „ochabnutí před akcí“ (procrastination due to overplanning). Význam vizí nad striktními cíli potvrzuje i literatura zaměřená na tzv. growth mindset (Dweck, 2006): pružné vize lépe reflektují proměnlivost života a snižují riziko frustrace. Dubitski by mohl být kritizován pouze za nedostatek konkrétních postupů, jak si vizi stanovit a rozvíjet, což však v krátkém TEDx formátu není reálné komplexně pojmout.
Obecně lze shrnout, že přednáška je v souladu s vědeckými poznatky o motivaci, roli seberegulace a významu vnitřní vize. Užitečnou je také metafora fyzikálních modelů, která činí koncepty srozumitelnější širšímu publiku. K dalšímu studiu doporučuji práce:
- Baumeister, R. F., & Tierney, J. (2018). Willpower: Rediscovering the Greatest Human Strength
- Duckworth, A. L., & Gross, J. J. (2014). Self-control and grit: Related but separable determinants of success
- Ryan, R. M., & Deci, E. L. (2017). Self-Determination Theory
- Dweck, C. S. (2006). Mindset: The New Psychology of Success
Tyto zdroje podporují zásadní argumenty přednášky a rozvíjejí je do větší hloubky.
