Máš jen jeden život... dokud nemáš další
📊 Souhrn
John Tarantino ve své přednášce představuje koncept, že ačkoliv máme jen jeden chronologický život, v jeho průběhu žijeme několik odlišných “životů” - etap, které se značně liší podle toho, co považujeme za důležité, co nás činí šťastnými a s kým je sdílíme. Ilustruje to na třech příbězích (malý chlapec s rakovinou, imigrant, který téměř zemřel, a umírající žena), jejichž zdánlivě tragické osudy se proměnily v příběhy naděje a triumfu, když jejich modlitby byly vyslyšeny jiným způsobem, než očekávali.
Ústředním poselstvím přednášky je zjištění z Harvardské studie štěstí, která za 87 let výzkumu odhalila, že jediným konstantním zdrojem trvalého štěstí jsou milující vztahy s druhými. Tarantino zdůrazňuje, že jsme stvořeni pro společenství, nikoliv samotu, a naše duše potřebuje lásku a sdílení s druhými lidmi. Uzavírá osobním svědectvím o své zesnulé ženě Pat, přičemž vyjadřuje naději na opětovné shledání v posmrtném životě, ať už jej nazýváme nebem či rájem.
📝 Přepis
Tři zdánlivě tragické příběhy
Dobré odpoledne všem. Malý chlapec má rakovinu. Jeho kůže je tenká jako papír. Nemá vlasy a jeho pleť má nezdravě žlutou barvu. Má bulku v břiše a bolí ho to celý den, každý den. Ani milující náruč jeho matky mu nemůže poskytnout útěchu. Ale ten malý chlapec, který se jmenuje Oscar, je chytrý a vnímavý. Zná své modlitby. Ví, že existuje Bůh a ví, že existuje nebe. A modlí se k Bohu, aby Bůh ukončil jeho bolest, aby mohl být zase šťastný jako dřív. A prosí Boha, aby ho vzal do nebe. Oscarovy modlitby nejsou vyslyšeny, alespoň ne v tom životě.
Přistěhovalec z Turecka přijíždí do Spojených států, do New Yorku, hledá novou naději, nový život, nový začátek. Hledá práci. Sotva umí anglicky a nemá úspěch. Brzy jsou ty malé peníze, které měl, pryč, je na mizině a žije na ulici. Jmenuje se Haki. Jednoho dne je Haki brutálně zbit a ponechán napospas smrti v kontejneru v uličce za pizzerií. Nemůže se hýbat. Jeho tělo je zlomené a roztříštěné, ale je při vědomí a slyší. A Haki slyší, jak se blíží popelářský vůz a lis na odpadky, a je vyděšený. Haki prosí Boha, aby dohlédl na jeho rodinu v Turecku, protože on už tam nebude. A Haki prosí Boha, aby mu odpustil jeho hříchy, protože lituje, a prosí Boha, aby ho přivítal do ráje. Hakiho modlitby nejsou vyslyšeny, alespoň ne v tom životě.
Muž sedí vedle své ženy v hospici. Čeká na smrt. Kdysi byla mladá a krásná, stále se usmívající, vždy šťastná, vždy pozitivní, vždy radostná. A teď je křehká a slabá. Jmenuje se Pat. Otočí se na svého manžela Johna a říká: “Každý den se modlím k Bohu, aby mi dal novou šanci, druhou šanci, nový život.” A ptá se Johna: “Pokud Bůh vyslyší mou modlitbu, vybral by sis mě znovu, i když víš, jak to skončí? Pokud ano, to by mě udělalo šťastnou.” Patiny modlitby nejsou vyslyšeny, alespoň ne v tom životě.
Příběhy naděje, nikoli tragédie
Tyto tři malé příběhy se mohou zdát jako tragédie s smutnými a bezcílnými konci. A pokud jste to tak pochopili, dovolte mi, abych vám řekl, že se mýlíte. Mýlíte se úplně. Protože jak se dozvíte, každý z těchto příběhů je ve skutečnosti příběhem naděje, síly, triumfu a trvalého štěstí. Každá z těchto osob - Oscar, Haki, Pat a John - se naučila, že má jen jeden život, dokud nemá další. A také se naučili, že Bůh odpovídá na modlitby svým vlastním způsobem a ve svém vlastním čase.
Jeden život s mnoha větvemi
Co mám na mysli, když říkám, že máte jen jeden život, dokud nemáte další? Máme jen jeden chronologický život na Zemi. Ale v rámci tohoto jednoho chronologického života žijeme několik oddělených životů. Například zamyslete se nad tím, jak odlišný byl váš život v dětství od toho, jaký je dnes. Co pro vás bylo důležité, co jste si mysleli, že vás učiní šťastnými, kým jste chtěli být, kde jste chtěli žít a koho jste chtěli mít ve svém životě. Pravděpodobně je to jiné než váš život dnes. Pravděpodobně velmi odlišné.
Všichni máme jeden strom života, ale ten strom má mnoho větví, a tyto větve se rozprostírají daleko a široko a různými směry. A to je dobrá věc, velmi dobrá věc, protože naše životy nejsou určeny k tomu, aby byly stagnující. Jsou určeny k tomu, aby byly dynamické. Jsme určeni ke změně. Jsme určeni k vývoji. Jsme určeni k růstu. A každý z těch oddělených životů může být velmi odlišný, jeden život od druhého. Pokud… Pokud není něco, co tyto životy přesahuje. Pokud není něco, co nám dává hodnotu a štěstí, život za životem za životem.
Konstantní zdroj štěstí: vztahy s druhými
A něco takového existuje, něco, co nám dává to trvalé štěstí. A tím něčím je soucit, empatie, lidskost milovat druhé, mít druhé v našem životě, druhé, které potřebujeme, druhé, se kterými chceme sdílet své životy, druhé, kteří nás dělají šťastnými. Protože ačkoli možná máme jen jeden chronologický život a mnoho oddělených životů v něm, všichni máme jednu duši. A ta duše nebyla určena k tomu, aby byla sama. Byli jsme stvořeni, abychom byli s druhými. Byli jsme stvořeni, abychom měli druhé v našich životech, abychom milovali a byli šťastní.
To je moje víra, ale moji víru podporují také data. Dovolte mi, abych vám řekl o Harvardském projektu štěstí. Začal v roce 1938, před 87 lety. Je to nejdelší longitudinální studie toho, co dělá lidi šťastnými. Na začátku této studie bylo 724 účastníků. Byli to mladí lidé. Dnes je několik z nich stále naživu. Je jim více než 100 let. A každý z těchto účastníků byl desetiletí po desetiletí dotazován: Co vás dělá šťastnými? A odpovědi měli zaznamenávat do deníku.
Co vás dělá šťastnými? A odpovědi se samozřejmě lišily, jak rostli, stárli a vyvíjeli se. A to natolik, že kdybyste četli záznamy v deníku někoho, kdo žil dlouho, pravděpodobně byste dospěli k závěru, že čtete o životech různých osob. Ne o životě téže osoby. Tak moc se měnili desetiletí po desetiletí.
Ale byla jedna konstanta, jedna konstanta trvalého štěstí, kterou každý z nich zaznamenal. A tou jedinou konstantou, tou jedinou konstantou štěstí bylo sdílení jejich života s druhými. Byla to konstanta štěstí. Vedla k trvalému štěstí. A pokud máte tyto láskyplné vztahy, povedete delší, zdravější a šťastnější život.
Současný život a druzí lidé v něm
Chci, abyste přemýšleli o životě, který dnes žijete, o životech, které dnes žijete. A samozřejmě, jsou odlišné. Jsou změněné od toho, jaké bývaly. Ale jsem si jistý, že kdybyste se vrátili a řekli, co mě dělá šťastným, co mě dělalo šťastným v mém životě, vždy to bude zahrnovat druhé. Nikdy ne samota. Nikdy ne samota. Vždy to bude zahrnovat druhé. A to je to, co ukazuje Projekt štěstí. To je cesta k trvalému, neustálému štěstí. Mít druhé, které milujeme, v našich životech.
Potřebujeme druhé, aby nám poskytli podporu. Potřebujeme druhé, aby nás učinili šťastnými. Potřebujeme druhé, aby nás milovali. Pro mě, pro mě, tito druzí jsou dnes tady v tomto publiku. Oni jsou odpovědí na mou otázku, co tě dělá šťastným? Oni. A pro vás, možná vaši druzí jsou tu také dnes. Možná sedí vedle vás. Možná vás drží za ruku. Možná se na vás dívají a usmívají. Nebo možná jsou jen vedle vás jako společníci, když a pokud je potřebujete. Vždy. Doufám, že je to tak.
Rozuzlení tří příběhů
Nyní se vraťme k těm třem příběhům ze začátku přednášky.
Oscar, malý chlapec, nezemřel a nešel do nebe. Jeho modlitba nebyla vyslyšena, alespoň ne tak, jak chtěl, aby byla vyslyšena. Oscar prošel koly chemoterapie, mnoha lékařskými zákroky, operacemi. Měl bolesti. Trpěl. Ale přežil. A přežil, aby žil hodnotný život, krásný život. Oscar se stal lékařem, pediatrem, který pečuje o děti zasažené rakovinou. Jeho modlitba o odchodu do nebe tedy byla zodpovězena jiným způsobem, v jiném životě. Ale nemylte se, má vstupenku do nebe. Za všechnu svou péči, za všechnu lásku, kterou těm dětem projevuje, za všechnu svou péči a soucit, Oscar půjde do nebe ve správný čas.
Bůh nevyslyšel Hakiho modlitbu. Nedohlížel na Hakiho rodinu v Turecku a nevítal Hakiho do ráje. Proč? Protože Haki v tom kontejneru nezahynul. Těsně předtím, než přijel popelářský vůz a lis na odpadky, vyběhl majitel restaurace a zakřičel na řidiče: “Počkej, mám další odpadky. Další odpadky z minulé noci. Nech mě je dát do kontejneru.” A když zvedl víko, majitel uslyšel slabý hlas, který říkal: “Prosím. Prosím, pomoz mi.” Majitel Hakiho nejen zachránil, ale také mu zajistil lékařskou péči a léčbu. A po dlouhém zotavení šel Haki pracovat do majitelovy pizzerie. Dnes vlastní Haki 10 pizzerií v New Yorku. Celá jeho rodina z Turecka s ním v těchto restauracích pracuje. Haki na ně dohlíží a chrání je. V jeho restauracích je mnoho platících zákazníků, ale jsou i tací, kteří nikdy neplatí. Jsou to bezdomovci. Haki jim neříká zákazníci. Říká jim svá druhá rodina. A poskytuje jim jídlo a práci. A každý den, každý jednotlivý den, Haki kontroluje kontejner, než znovu přijede lis na odpadky. Hakiho modlitby byly vyslyšeny jiným způsobem. Ale jsem přesvědčen, že jednoho dne bude Haki přivítán do ráje.
A nakonec, jsou tu John a Pat. Ti z vás, kteří sledovali mé první TEDx vyprávění o vykoupení, vědí, že já jsem John z toho příběhu, a víte, že Pat byla mou ženou 45 let. Zemřela na rakovinu slinivky. A v ten den v hospici, když se mě Pat zeptala, jestli by mi Bůh dal další život, zvolil bys mě znovu, i když víš, jaký by byl konec, toto byla moje odpověď. Řekl jsem: “Pat, kdyby mi Bůh dal milion životů, zvolil bych si tě milionkrát znovu a znovu a znovu, navždy. A jednoho dne, Pat, tam budeme navždy.”
Někteří lidé, jako Oscar, tomu místu říkají nebe. A někteří lidé, jako Haki, tomu místu říkají ráj. Ať už se to místo nazývá jakkoli, vím, co to je. Je to místo, kde budeme navždy spolu. Místo štěstí, místo útěchy, místo radosti. A doufám, že jednoho dne, ve správný čas, mi Bůh dovolí být s ní znovu. A doufám, že až se to stane, setkáme se s Oscarem a Hakim a podělíme se o své příběhy. Děkuji vám mnohokrát.
🔍 Kritické zhodnocení
John Tarantino ve své přednášce prezentuje působivý pohled na život jako sérii etap či “životů”, přičemž zdůrazňuje význam mezilidských vztahů pro dlouhodobé štěstí. Jeho hlavní argument je podpořen odkazem na Harvardskou studii štěstí (správně nazývanou Harvardská studie vývoje dospělých - Harvard Study of Adult Development), která je skutečně nejdelším probíhajícím výzkumem štěstí a well-beingu.
Vědecký základ: Harvardská studie, kterou Tarantino zmiňuje, poskytuje solidní empirickou podporu jeho tvrzení o důležitosti vztahů. Současný ředitel studie, Dr. Robert Waldinger, ve své vlastní TED přednášce “What makes a good life? Lessons from the longest study on happiness” (2015) potvrzuje, že “dobrá kvalita blízkých vztahů” je skutečně nejsilnějším prediktorem štěstí a zdraví. Waldinger uvádí, že “osamělost zabíjí” a že “lidé, kteří jsou více sociálně propojeni s rodinou, přáteli a komunitou, jsou šťastnější, fyzicky zdravější a žijí déle než lidé, kteří jsou méně propojeni” (Waldinger & Schulz, 2016).
Koncept více “životů” v rámci jednoho chronologického života: Tarantinův koncept rozdílných “životů” v rámci jednoho životního běhu nachází odezvu v psychologické literatuře o životních etapách a tranzicích. Erik Erikson ve své teorii psychosociálního vývoje identifikoval osm klíčových životních stadií, každé s vlastními výzvami a cíli (Erikson, 1959). Modernější výzkum od vývojových psychologů jako Jeffrey Jensen Arnett rozšířil toto chápání, přičemž definoval nové fáze jako “vynořující se dospělost” (Arnett, 2000), což podporuje Tarantinovo pojetí kvalitativně odlišných životních fází.
Spirituální dimenze: Tarantinova přednáška obsahuje významný spirituální rozměr, včetně odkazů na modlitby, Boha a posmrtný život. Zatímco tyto aspekty nejsou přímo ověřitelné vědeckou metodou, výzkum naznačuje, že spiritualita a náboženská víra mohou přispívat k pocitu smysluplnosti a subjektivnímu well-beingu (Koenig, 2012). Metaanalýzy ukazují pozitivní korelaci mezi religiozitou/spiritualitou a psychologickým well-beingem (Smith et al., 2003).
Resilience a post-traumatický růst: Příběhy, které Tarantino sdílí, ilustrují koncept resilience a post-traumatického růstu. Odborná literatura podporuje myšlenku, že lidé mohou po traumatických zkušenostech nejen obnovit svůj předchozí stav, ale dokonce prožít pozitivní psychologickou transformaci (Tedeschi & Calhoun, 2004). Výzkum post-traumatického růstu ukazuje, že mnoho lidí po traumatu reportuje hlubší vztahy, větší osobní sílu, rozpoznání nových možností, spirituální změnu a větší ocenění života (Calhoun & Tedeschi, 2014).
Limity a kritické poznámky: Přestože Tarantinova přednáška rezonuje s vědeckými poznatky, je důležité poznamenat, že jeho narativ je selektivní. Ne všechny traumatické příběhy končí pozitivní transformací. Zatímco inspirativní příběhy mají svou hodnotu, komplexní pochopení lidského neštěstí a utrpení by mělo zahrnovat také případy, kdy lidé nenacházejí vykoupení nebo pozitivní význam v těžkých životních událostech.
Celkově Tarantinova přednáška nabízí psychologicky zakotvenou a vědecky podloženou perspektivu na lidské štěstí, doplněnou o spirituální dimenzi, která pro mnoho lidí reprezentuje důležitou složku smysluplného života.
Zdroje pro další studium:
- Waldinger, R. J., & Schulz, M. S. (2016). The long reach of nurturing family environments: Links with midlife emotion-regulatory styles and late-life security in intimate relationships. Psychological Science, 27(11), 1443-1450.
- Erikson, E. H. (1959). Identity and the life cycle. Psychological Issues, 1, 1-171.
- Arnett, J. J. (2000). Emerging adulthood: A theory of development from the late teens through the twenties. American Psychologist, 55(5), 469-480.
- Koenig, H. G. (2012). Religion, spirituality, and health: The research and clinical implications. ISRN Psychiatry, 2012, 278730.
- Tedeschi, R. G., & Calhoun, L. G. (2004). Posttraumatic growth: Conceptual foundations and empirical evidence. Psychological Inquiry, 15(1), 1-18.
