Magické zážitky a psychologie klamu
📊 Souhrn
Jay Alexander během energické přednášky předvádí sérii interaktivních kouzelnických her a experimentů, jimiž ilustruje mechanizmy lidského vnímání, rozhodování a odhalování lži. Na příkladu známé hry „která ruka“ poukazuje na to, jak se podvědomé signály, jako je natočení nosu, nebo opakující se vzorce chování, dají využít ke čtení myšlenek i k manipulaci. Navazuje na vzpomínku na svého dědečka, který jej naučil, že i tento jednoduchý trik lze obrátit v lekci psychologie. Poté rozšíří scénu o více účastníků – diváků, u kterých z řeči těla a jejich reakcí během improvizované lži poznává, kdo má ukrytý předmět, a na závěr demonstruje čtení skrytých informací i pomocí lingvistických a behaviorálních vzorců.
V druhé části se zaměřuje na vědecké poznatky o mikroexpresích, inspirován výzkumem Dr. Paula Ekmana, který ukazuje, že při skrývání emocí na krátký okamžik prozrazujeme pravé pocity skrze mimovolné reakce. Zmiňuje i využití technik, jako je analýza řeči, tónu hlasu a řeči těla při rozpoznání lži. V závěru předvede „předpověď budoucnosti“: ještě před vystoupením napsané kartičky přesně odpovídající náhodně vybraným odpovědím publika. Ve výsledku mísí mentalismus, psychologii i „magii“ komunikace a ukazuje, jak snadno mohou být naše smysly i mysl oklamány.
📝 Přepis
Úvod a hra o 500 dolarů
Dobře, přátelé, za chvíli zde někdo dostane možnost vyhrát 500 dolarů. Slyšeli jste mě správně? Ano, někdo tu získá šanci o půl tisíce. Kdo by ji chtěl? Jak se jmenujete?
— Rafa.
Díky, že jste se dobrovolně přihlásila. Prosím, pojďte dopředu. Dámy a pánové, uvítejte ji potleskem.
Řeknete nám znovu jméno?
— Rafa.
Pojďte pozdravit publikum.
— “Dobrý den, publikum.”
Publikum, řekněte ahoj Rafa. Výborně, teď jsme přátelé. Chvíli počkáme na fotku. Dobře.
Hra “Která ruka” a lekce od dědečka
Rafa, zahrajeme si hru, kterou jsem hrával každou neděli se svým dědečkem. Znáte hru „Která ruka“? Vezmete předmět, schováte jej za záda, dáte ruce dopředu a někdo hádá, ve které ruce je.
Je to šance 50 na 50. Věřím vám, důvěřuji. Každý týden jsem ji hrál s dědečkem. Říkal:
„Když vyhraješ, dostaneš zmrzlinu.“
A já miloval zmrzlinu. Ale když jsem prohrál, musel jsem udělat domácí práci – vyvenčit psa, vykoupat ho nebo ostříhat dědečkovi nehty na nohou. To byl vtip – psa jsme nikdy neměli.
Každý týden jsem prohrával, protože dědeček podváděl. Za zády měl dvě stejné prsteny – jeden sundal, vzal druhý a pak v obou rukou držel prsten. Když jsem ukázal na jednu, otevřel druhou ruku s prstenem. Z druhé ne. A řekl:
„Jdi pro kleštičky.“
Ano, dědeček mě naučil o podvádění všechno. Umím podvádět velmi dobře.
Teď si vezmete prsten, schováte za záda, dejte ho do jedné ruky a pak je ukážete dopředu, až budete připravená. Pokud uhodnu špatně, získáte 500 dolarů.
Ale, něco vám povím, tuto hru jsem hrál hodně. Je v tom psychologie i statistika. Lidé mají opakující se vzorce.
Vy jste připravená? Můžete začít.
Vystrčte ruce. Tak, ruce od sebe. Výborně.
Možná jste si všimli, že když Rafa natáhla ruce, její nos směřoval trochu více k této ruce. Nos vždy prozradí, v jaké ruce je předmět – směřuje k ní, ne od ní. Je to lidská přirozenost.
500 dolarů jsou její, pokud se zmýlím.
Hádejte co – je to v téhle ruce.
Otevřete ji… Ano!
Ona měla druhý prsten! To je vtipné. Schovejte ho! Nepodporujte její špatné chování. Skvělé.
Zkusíme to znovu – a znovu může získat 500 dolarů. Ne do kapsy. Jen do rukou. Připravená? Ruce dopředu.
Na první pohled stejná šance. Ale ve skutečnosti ne.
Protože 98 % žen při této hře podruhé schová prsten do stejné ruky.
Ano! Správně!
Neodcházejte, bude to ještě lepší. Zas!
Schovejte prsten, zatáhněte ruce, rozhodněte se.
Tentokrát v 60 % případů ženy přehodí ruku, ve 40 % ne.
A než mě někdo nařkne ze sexismu – není. Jsou to statistiky. A pokud vám to zní jako „mansplaining“, beru to!
Prosím, řekněte nahlas:
– “Prsten je v pravé ruce.” – “Prsten je v levé ruce.”
Teď naposledy: „Prsten je v levé ruce.“
Otevřete levou ruku… Ano!
A teď to bude ještě zajímavější.
Zvýšení obtížnosti – tři účastníci
Podržte toto.
Kdo další chce 500 dolarů?
Vy! Vy… a ještě vy. Přijďte sem.
Dohromady se domluvte, kdo z vás schová prsten, abychom my i publikum nic neviděli. Zavřete pěsti, otočte se k divákům. Dáme vám chvíli. Hotovo?
Vypadáte všichni provinile, to je dobré.
Prosím, každý řekněte nahlas:
– „Já mám prsten.“
První: „Já mám prsten.“
Druhý: „Já mám prsten.“
Třetí: „Já mám prsten.“
Vy jste milá, ale lžete! Ukažte ruce. Nemáte ho. Sedněte si.
Vy dva, řekněte:
– „Nemám prsten.“
Oba „nemám prsten.“
Řekněte: „Mám prsten.“
Oba „mám prsten.“
Jeden z vás to má.
Pane, otevřete ruce… Ne? Výborně. Sedněte.
Teď poslední dvojice.
Aaaaa… Myslím, že vy ho máte!
A ano!
Díky všem. Vám taky, Rafa. Ostatní, uvidíme příště.
Inspirace magií a vědou
To všechno začalo, když mi bylo 11 let. Dědeček mě vzal na kouzelnickou show Douga Henninga. Okamžitě jsem kouzla miloval.
Před 18 lety, při vystoupení na velké firemní akci, přede mnou vystupoval Dr. Paul Ekman. Možná znáte seriál „Lie to Me“, postavený podle něj.
Studoval emoce a mikroexpresie – rychlé, mimovolní výrazy, které během mrknutí oka odhalí, co si lidé opravdu myslí nebo cítí.
Pro mě to byla skutečná magie, lepší než triky.
Studoval jsem mikroexpresie dál a zjistil jsem:
- Když lidé lžou, mají sucho v ústech, více polykají
- Dotýkají se nosu, očí, brýlí
- Přikrývají si tvář – chtějí skrýt lež
- Když říkají pravdu, dívají se přímo do očí, nebo se naopak nedívají vůbec
Nyní, když to víte, kdo z vás si myslí, že umí lhát?
Právníci? Politici? Ty! Pojď sem, dobrovolníku.
Hádání jména přes behaviorální signály
Tvůj jméno?
— Matthew.
Skvělé.
Matthew, vzpomeň si na svého prvního kamaráda z dětství. Máš jméno?
Nedívej se, raději si vzpomeň na dalšího kamaráda. Máš?
Napiš jeho jméno, písmeno po písmenu. Pak papírek přelož.
Nebojte, žádné kamery tady nejsou. Piš kde chceš.
Hotovo? Výborně.
Tady je technika, kterou používám: každá konverzace se skládá ze tří věcí:
- Slova samotná
- Intonace hlasu
- Řeč těla
To vše pomůže.
Matthew, zkusme to.
Řeknu: Je tvé jméno Matthew? Ty křič: Ne! Aby tě všichni slyšeli.
– Je tvoje jméno Matthew?
– Ne.
Znovu.
– Ne.
Teď řekni jednou „Ano.“
– Ano.
Co poslouchám? Zvuk, rytmus, změnu v hlase, když říká ano nebo ne.
Teď první písmeno jména tvého přítele, budu říkat písmena, ty vždy řekni „ne“.
A…ne.
B…ne.
C…ne.
D…ne.
Zastav se. Jsi lhář u písmene D. Správně?
Druhé písmeno. Zase říkej „ne“:
A…ne.
B…ne.
C…ne.
D…ne.
E…ne.
Počkat, zpět:
A…ne.
B…ne.
C…ne.
D…ne.
E…ne.
Je to A, že?
Pak třetí písmeno:
A…
B…
C…
…
V…
Na písmeni V jsi trochu jiný.
Takže máme D-A-V.
Asi to bude Dave, nebo David.
Řekni nic.
„Dave.“ Ne?
„David“? Pokud je to David, sedni si.
Matthew usedá. Bingo!
Budoucí vzpomínky – „předpověď“
Přátelé, v té krabici visící nad námi jsou moje budoucí vzpomínky.
Co to je? Není to deník minulosti, ale věci, které se možná stanou. Před každým vystoupením večer si sednu, zavřu oči a „vidím“ útržky toho, jak by show mohla vypadat. Zapíšu je, vložím do sklenice, sklenici zamknu do krabice a zavěsím nad pódium.
Asi to zní bláznivě, přesto při show na tu krabici často koukám a říkám si – „jak moc se to blíží?“
Hoďte mi, prosím, růžovou plyšovou kuličku.
Ty! Jak se jmenuješ?
— Chuck.
Díky, Chucku.
Když jsi byl dítě, co tě nejvíc bavilo?
— Baseball.
Super, čekal jsem to.
Hoď míček dál.
Kdo ho má?
— Heather.
Heather, vzpomeň, jaký nejlepší dárek jsi kdy dostala jako dítě?
— Na desáté narozeniny jsem dostala mikrofon Donnyho a Marie.
Úžasné.
Hoď míček dál.
Kdo ho chytil?
— Bruce.
Bruce, jaká byla tvoje oblíbená kapela na střední?
— Gordon Lightfoot.
Výtečné, přesně to bych čekal.
Poslední hod.
Kdo?
— Quinn
Quinn, kdo byl tvůj oblíbený učitel?
— Žádný. (smích)
Nevadí. Je nějaké číslo z dětství, co si pamatuješ?
— 16.
Přesně tak. Quinn, pojď ke mně.
Pojďme si shrnout:
- Baseball
- Mikrofon Donnyho a Marie
- Kapela Gordon Lightfoot
- Číslo 16
Pod námi visí moje budoucí vzpomínky. Quinn, postav se opodál, ať ti to nespadne na hlavu. Sundám krabici. Mám klíček.
Otevírám ji, uvnitř je zavařenina, ve které je vzkaz.
Drž to, Quinn, a čti spolu se mnou:
„Žena v černém nevyhraje 500 dolarů.“ – tedy Rafa.
„Oblíbenou hrou je baseball.“
„Nejoblíbenější dárek je mikrofon Donnyho a Marie.“
„Oblíbená kapela Gordon Lightfoot.“
„Číslo 16.“
A taky „uvidím standing ovation“.
Děkuji vám, děkuji, jsem Jay Alexander.
🔍 Kritické zhodnocení
Jay Alexander propojuje umění mentalismu s poznatky psychologie, což činí jeho vystoupení nejen zábavným, ale i poučným. Mnoho jeho výstupů využívá obecně platných jevů, jako jsou mikroexpresie či podvědomé signály řeči těla. Tyto projevy jsou dobře popsány ve vědecké literatuře – především výzkumem Paula Ekmana, jenž skutečně identifikoval univerzální mikroexpresní vzorce skrytých emocí, jak potvrzuje např. studie „Facial Action Coding System (FACS)“ (Ekman & Friesen, 1978). Ty mohou zkušeným pozorovatelům poskytnout vodítka k emočnímu stavu, ale nejsou neomylným detektorem lží.
Alexander ukazuje i znalost behaviorálních vzorců lhaní, např. odklon pohledu, sucho v ústech či zábrany před obličejem. Ty odpovídají obecným zjištěním – lidé během lhaní často vykazují známky stresu či nepohodlí. Nicméně věda upozorňuje, že žádný jediný projev není spolehlivý univerzální indikátor lži (Vrij, 2008). K odhalení nepravd proto zkušený vyšetřovatel nebo psycholog zkombinuje více indikátorů a věnuje pozornost i kontextu.
Co se týče behaviorálních stereotypů podle pohlaví (například 60–98% žen, které schovají prsten do stejné ruky), ty je bezpečné chápat spíše jako zábavnou ilustrační kuriozitu než objektivně podloženou statistiku. Přesná čísla nejsou doložena, jde pravděpodobně o magikovu vlastní dlouhodobou zkušenost s publikem.
Jeho „čtení myšlenek“ z písmen imituje psychologické techniky, např. kalibraci pravdivých a lživých odpovědí podle hlasových změn (voice stress analysis), i když v praxi jde o showmanství, často doplněné misdirection a předem připravené triky.
Mentalismus a kouzla využívají psychologické slabiny diváků, souhru percepce, vzorců a pozornosti, jak popisuje např. studie o „inattentional blindness“ (Simons & Chabris, 1999).
Celkově je vystoupení efektním spojením vědecky podložených znalostí s showmanstvím a iluzí. Své poznatky uvádí zábavnou formou a vybízí k zamyšlení nad fungováním naší mysli a komunikace, byť některé své „statistiky“ by bylo vhodné brát s rezervou.
Zdrojové odkazy:
- Ekman, P., & Friesen, W. V. (1978). Facial Action Coding System (FACS). Consulting Psychologists Press.
- Vrij, A. (2008). Detecting lies and deceit: Pitfalls and opportunities. Wiley.
- Simons, D. J., & Chabris, C. F. (1999). Gorillas in our midst: sustained inattentional blindness for dynamic events. Perception, 28(9), 1059-1074.
