Krása každodenní fotografie
📊 Souhrn
James Tran zahajuje svou přednášku osobní zkušeností se slepým masérem v Kuala Lumpur, jež mu poskytla neobyčejný vhled. Masér, který vnímal svět skrze hmat a intuici, mu ukázal, že vidění přesahuje samotný smysl zraku – jde o všímavost, přítomnost a hlubokou pozornost. James si uvědomil, že jeho role fotografa nemusí být o hledání perfektních pohlednicových scenérií, ale o schopnosti spatřit krásu v běžných detailech každodenního života, které mnohým unikají.
Druhá část přednášky se zaměřuje na Tranovu cestu ke zdokonalení tvorby prostřednictvím denní fotografické výzvy (dailies). Bojoval s perfekcionismem, který brzdí kreativitu a vede k opouštění projektů. Pravidelné fotografování mu pomohlo soustředit se na proces místo výsledku, rozvíjet dovednosti iterativně a překonat strach z nedokonalosti. Na závěr cituje příběh z knihy Art and Fear o keramickém kurzu, který ukazuje, že kvantita vede ke kvalitě skrze pokus, chybu a růst. Tran apeluje na všechny kreativce, aby se zaměřili na každodenní všímavost a odvahu tvořit, protože právě tím obohatí nejen svou tvorbu, ale i pohled na svět.
📝 Přepis
Úvod a otázka publiku
Než začneme, chci si udělat rychlý obrázek o publiku. Kdo z vás se věnuje tvůrčí kariéře nebo studiu v kreativním oboru? Dobře, pár vás tu je. A vy ostatní – dobrá práce, vaši rodiče na vás musí být hrdí.
Setkání v Kuala Lumpur
Před pár lety jsem měl pětihodinovou pauzu na letišti v Kuala Lumpuru. Cítil jsem se napjatě a potřeboval jsem masáž. Našel jsem si nejbližší salon na Googlu, opustil letiště a zamířil tam. Když jsem dorazil, nebyl jsem si jistý, jestli jsem na správném místě – místo vypadalo zanedbaně, se zpuchřelými zdmi a slabým osvětlením.
Vešel jsem dovnitř do úzké chodbičky s několika dveřmi a najednou na mě začal křičet starší muž čínsky. Omluvil jsem se, připadal jsem si, že jsem omylem vlezl k někomu domů. On se ale vzápětí omluvil: “Přišel jsi na masáž? Jo, pokračuj chodbou doleva.”
Šel jsem tam, trochu nervózní v obavách, že mě v půlce Kuala Lumpur někdo oloupí nebo bodne. V místnosti seděl na stoličce drobný stařec v bílém triku a šortkách. Na sobě měl aviátorské brýle, na nohou pantofle, do ruky vzal ručník a začal chystat stůl.
Řekl mi: “Svlékni se úplně.” Zmateně jsem se zeptal: “Cože? Všechny šaty?” On mě ujišťoval, že si kolem sebe mohu omotat ručník. Neochotně jsem poslechl – ale byl to křehký děda, co nejhoršího by se mohlo stát?
Neobyčejná masáž a překvapení
Lehl jsem si. Zeptal se, zda chci masáž jemnou, nebo silnou. Začal mi rukama přejíždět po celém těle, pečlivě a něžně. Byl jsem trochu nesvůj. Prsty mapoval mé tělo, zastavil se u míst napětí, o kterých jsem ani nevěděl. Bylo to až magické. Jako by vnímal víc než jen svaly – poznal, kde ve mně sídlí stres, únava i napětí.
Pak mě posadil, aby mi mohl masírovat ramena. Zaujal mě ručně psaný citát na zdi:
„Všechno má svou krásu, ale ne každý ji vidí.“ – Konfucius
A tehdy mě to zasáhlo. Uvědomil jsem si, že ten masér je slepý. Svět poznával dotekem, poslechem, hlubokou pozorností, nikoliv očima. Přitom mě “přečetl” líp, než já kdy “četl” své okolí.
Jsem přitom fotograf – někdo, kdo se živí pohledem –, ale v tu chvíli jsem cítil, že ten, kdo opravdu vidí, jsem nebyl já. Vidění není jen otázka zraku, ale i přítomnosti, pozornosti a vnímání.
Od té doby mě Konfuciova slova provází mým tvůrčím životem.
Hledání krásy v každodennosti
Díky té zkušenosti jsem pochopil, že nejde jen o dokonalé scénérie kdesi daleko. Krása je i v každodennosti, v paprsku světla v koutě, v předmětech, které lidé drží v rukou, v tiché poezii detailů.
Ale dlouho jsem měl pocit, že druzí tuto krásu skrze mé fotky nevidí. Byla tu mezera mezi mou vizí a schopnostmi. Můj zápal a inspirace byly silné, ale výsledky tomu neodpovídaly.
Tak jsem přemýšlel, jak tuto propast překlenout.
Denní výzva k tvorbě (dailies)
Odpovědí byly denní fotografie – každý den vytvořit a sdílet jeden snímek. Pár let zpátky jsem poprvé zkusil tuto výzvu – ale jako perfekcionista, který chtěl, aby každý výtvor byl skvělý, jsem neustále projekty odkládal, předělával, až jsem je úplně opustil. Měl jsem “hřbitov” nedodělaných děl – zůstala v šuplíku a nikdy neuzřela světlo světa.
Loni jsem se rozhodl ke druhé šanci. Tentokrát s jiným přístupem – prostě každý den něco nafotit a zveřejnit. Bez posedlosti perfekcí, s důrazem na pravidelnost. Tím se všechno změnilo. Proud tvorby se rozjel, místo “dokonalosti” nastoupila iterace a každodenní učení. Pokrok se děje tvořením, ne čekáním na skvělý nápad.
Příklad keramiky: kvantita versus kvalita
Připomnělo mi to příběh z knihy Art and Fear od Baylese a Orlanda. Profesor keramiky rozdělil třídu:
- Skupina kvantity – cílem bylo udělat co nejvíce váz.
- Skupina kvality – měla vytvořit jednu jedinou, ale perfektní vázu za celý semestr.
Výsledek?
Nejlepší vázy byly z kvantitativní skupiny – pokus, chyba, učení, zlepšení. Skupina „kvality“ jen plánovala, teoretizovala a bála se riskovat. Ukazuje to, že perfekcionismus brzdí rozvoj, zatímco praxe a opakování vedou ke skutečnému mistrovství.
Nový pohled na svět
Díky dailies jsem se naučil soustředit na zachycení světla v různých podobách. Když jsem ten den opouštěl masážní salon v Kuala Lumpuru, něco ve mně se změnilo. Začal jsem vidět drobné detaily: vypálené skvrny na rukou kuchaře v letištní hale, měkké zlatavé světlo odpoledne, které jemně zalévalo stěny.
Tyto krásy bych dříve přehlédl. Masér nemohl tyto věci spatřit, ale paradoxně mi daroval nový způsob vidění.
Denní fotografická praxe mě učí být přítomen, trénovat si oko a zachytit to, co ostatní často míjejí. Není to o dechberoucích pohledech nebo ikonických místech – ale o samotném aktu vnímání. Nesdílím lidem nový svět, ale jejich svět – jen jinýma očima.
Děkuji vám.
🔍 Kritické zhodnocení
James Tran podává osobní a inspirující zprávu o nutnosti každodenního pozorování a pravidelného tréninku jako cestě k mistrovství. Jeho zkušenost se slepým masérem dobře ilustruje představu, že percepce není závislá pouze na zraku, ale na komplexní smyslové zkušenosti a všímavosti. To potvrzuje i psychologický výzkum fenoménu cross-modální percepce – zrak nahrazuje u některých lidí hmat a sluch, což vede ke zvýšené citlivosti (Renier & Volder, Neuropsychologia, 2010).
Myšlenka, že dovednosti se rozvíjejí skrze opakování a kvantitu místo čekání na dokonalost, nachází silnou podporu ve vědecké literatuře. Podobný princip popisuje například Ericssonova teorie záměrného tréninku – je nutné provádět cílenou, opakovanou praxi s postupným zvyšováním nároků (Ericsson et al., 1993). Smysl dává i uváděný příběh z Art and Fear, který koresponduje s hypotézou, že větší počet iterací zvyšuje šanci na inovace i technické zlepšení (Csikszentmihalyi, Creativity, 1996).
Kriticky lze poznamenat, že ačkoliv denní praxe vede k rozvoji, může při absenci reflexe utvrzovat i nežádoucí návyky. Důležité je kombinovat opakování s feedbackem a vědomým záměrem učení, aby došlo ke skutečné kreativní evoluci (Sio, Kotovsky, & Cagan, Cognitive Science, 2017). Zároveň není univerzálně platné, že perfekcionismus má vždy destruktivní účinek – někdy může vést k vyšší kvalitě, pokud je vyvážen sebekázní a cílevědomostí (Stoeber, Personality and Individual Differences, 2018).
Celkově přednáška nabízí inspirativní vhled do rozvoje tvůrčích dovedností a potvrzuje význam pravidelnosti, všímavosti a ochoty překračovat vlastní bariéry. Tranův apel na větší vděčnost za každodenní krásu i odvahu tvořit může rezonovat napříč kreativními obory.
