Jak rodinná tajemství ovlivňují naše životy
📊 Souhrn
Allan Guggenbühl ve své přednášce rozebírá koncept „duchů v rodině“, což chápe jako nevyřčená rodinná tajemství, tabu a stíny minulosti, které sice nejsou přítomné fyzicky, ale ovlivňují naše myšlenky, chování a životní vzorce. Tyto „duchové“ jsou podle něj součástí našeho nevědomí, často formují naše rozhodnutí bez našeho vědomí a mohou působit destruktivně nebo motivovat. Ilustruje to příběhy klientů, jejichž životy byly podvědomě poznamenány skrytými rodinnými událostmi – například synem, který nezvládal naplnit přehnané ambice ovlivněné obrazem svého skutečného otce, nebo lékařkou, jež podvědomě nesla stigma nacistického dědictví dědečka.
Důležitým tématem je podle Guggenbühla význam sdílení rodinné historie. Ukazuje, že tradiční společnosti měly rituály, které pomáhaly tyto „duchy“ integrovat – společné vyprávění příběhů, uchovávání památek, rodinné sešlosti, v nichž se minulost otevírala a konfrontovala. Moderní západní společnost upřednostňuje nukleární rodinu, zapomíná na širší rodovou kontinuitu a často historii potlačuje. Guggenbühl zdůrazňuje, že abychom se s těmito „duchy“ vyrovnali a osvobodili, je potřeba o nich otevřeně mluvit, přebírat odpovědnost a integrovat je do svého vědomí, čímž získáme větší svobodu pro vlastní život.
📝 Přepis
Úvod a otázka na publikum
Dobrý večer nebo také pozdní odpoledne. Je mi ctí zde dnes promluvit. Moje téma jsou totiž duchové. Přesněji řečeno, duchové v rodině.
Na úvod mám otázku: Kdo z vás věří na duchy? Jedna, dvě, tři, čtyři ruce. To je docela hodně. Většina z nás na duchy věřila spíš jako děti — když jsme vstoupili do nějakého sklepení, cítili jsme cosi strašidelného, že na nás možná něco vybafne. Ale jako racionální a vědomé bytosti obvykle nevěříme, že by duchové byli skutečné bytosti, které by nás ohrožovaly.
Jsem ale psychoterapeut a mediátor konfliktů a moje zkušenost říká: Duchové skutečně existují. Doufám, že na konci této krátké přednášky uvěříte na duchy i vy.
Co jsou „duchové“ v našem životě
Duchové sice nejsou hmotní a nepřicházejí zvenčí jako ve strašidelných pohádkách, ale operují jinak. Propašovali se přímo do naší mysli. Zevnitř nás ovlivňují, ruší, zkreslují naše vnímání, děsí nás, nebo nás naopak někdy dokonce posilují. Stávají se z nich podvědomé komplexy, o nichž většinou nemáme tušení ani je nechceme uznat.
Příklad filmového tvůrce a tajného otce
Příklad z mé praxe: měl jsem klienta, asi šedesátiletého, bystrého a talentovaného filmaře. Jeho život byl bohužel plný nezdarů, přestože měl velké ambice a spoustu nápadů. Neustále selhával, protože jeho touhy byly přehnané a nerealistické, nedokázal je uskutečnit. Tento vzorec se mu opakoval celý život.
Hledali jsme hlubší příčiny. Měl vcelku běžné dětství ve Švýcarsku, milující matku, otce, ale i jako dítě cítil jakýsi neklid, že jeho „otec“ je mu cizí. Když byl starší a kladl matce otázky, zjistil, že jeho domnělý otec není biologický. Jeho skutečný otec byl někdo úplně jiný — charismatický, inteligentní muž z bolívijské elity, údajně dokonce potomek Simóna Bolívara.
Obraz tohoto „ducha“ přítomného skutečného otce v něm byl neustále přítomen — neuchopitelný, utajený, tabuizovaný, ale velmi silně ovlivňující jeho identitu a aspirace.
Příklad lékařky s temným dědictvím
Další případ: lékařka, která měla silný pocit, že musí neustále vykupovat jakousi vinu. Ve čtyřiceti zjistila, že její milovaný dědeček, vážený lékař, byl nacistickým lékařem, který na židovských vězních prováděl kruté pokusy se solným roztokem, pečlivě zaznamenával jejich utrpení a smrt. Ani tato temná minulost nebyla nikdy vyslovena – a přesto její „duch“ rodinu pronásledoval.
Rodina, dědictví a tabu
Každý z nás vyroste v rodině, kterou si nevybírá. Rodina nám dává lásku, péči a hodnoty, ale zároveň z ní potřebujeme i vyrůst a stát se sami sebou. Abychom to dokázali, musíme se vyrovnat i s jejím dědictvím.
Problém nastává, pokud je rodina plná tabu a nevyřčených témat – tehdy se tyto věci obracejí proti nám. Moderní společnost často vnímá jen úzkou nukleární rodinu – matku, otce a děti – ale zapomíná na širší kontext: prarodiče, prapředky, strýce, tety.
Tyto „duchové rodové minulosti“, pokud jsou potlačeni, získávají zvětšenou moc.
Tradiční způsoby práce s minulostí
Dříve to bylo jiné. Třeba:
- V keltských komunitách ve Skotsku se scházely širší rodiny a vyprávěly si o předcích, jejich úspěších, zločinech i skandálech.
- Často šlo částečně o fikci, ale sdílením to zpracovávali a integrovali duchy do života.
- Ve Švýcarsku existovala podobná tradice „Arbusutz“ – večerního posezení, kdy lidé vyprávěli příběhy o předcích, dívajíce se na Alpy, kde podle legend sídlily duše zemřelých.
Dnes se historie ignoruje, což dává „duchům“ ještě větší moc.
Důležitost uchovávání paměti
Pro vyrovnání se s rodinnými „duchy“ je proto důležité:
- dělat v rodině vyprávěcí kruhy
- sdílet vzpomínky, příběhy, fotografie, dokumenty
- uchovávat rodinná památková předměty
- inspirovat se kulturami, kde mají rodinné oltáře a svatyně připomínající předky
Je to cesta, jak tyto vlivy přiznat, integrovat a osvobodit se od jejich nevědomé moci.
„Tohle je úkol, který bych vám doporučil na víkend nebo například před Vánoci – zkuste otevřít příběhy vaší rodiny.“
Děkuji vám za pozornost.
🔍 Kritické zhodnocení
Guggenbühlova přednáška navazuje na psychologické koncepty transgeneračního přenosu traumatu, které podporuje řada studií. Například výzkumy ukazují, že genocidní, válečná nebo rodinná traumata se skutečně skrze narativy, mlčení i epigenetické mechanismy předávají dalším generacím (Danieli, 1998; Yehuda et al., 2014). Termíny jako rodinné stíny, tajemství nebo transgenerační přenos proto mají pevné místo v analytické psychologii (Jung), systemické rodinné terapii (Bowen) či traumatologii.
Guggenbühl výstižně zdůrazňuje, že otevřené sdílení příběhů minulosti, místo potlačování, může pomoci tyto „duchy“ integrovat a zbavit je ničivé síly. To potvrzují i studie, podle nichž rodiny se sdílením narativů vykazují vyšší odolnost vůči trauma-u (Fivush, Bohanek, & Zaman, 2011). Smysl mají i jím navrhované rituály – ve spirituálně zaměřených kulturách integrace předků zvyšuje pocit identity a snižuje vnitřní konflikt (Klass, Silverman & Nickman, 1996).
Na druhou stranu je třeba dodat, že ne všechna tajemství nutně působí destruktivně; někdy jejich vyzrazení může přinést nové konflikty a bolest, proto by se mělo postupovat citlivě. Také ne každé selhání nebo emoční obtíž lze připsat rodovému dědictví. Vlivy jsou komplexní, zahrnují biologii, sociální faktory i individuální zkušenost. Guggenbühl ale nepodává zjednodušený, fatalistický pohled – naopak vyzývá k aktivní práci s minulostí a hledání vlastní identity navzdory stínům předků. Celkově je jeho prezentace v souladu s odborným diskurzem, přehledně a srozumitelně zprostředkovává klíčové poznatky o vlivu rodinných tajemství na lidskou psychiku.
