Jak podpora blízkých v traumatu ovlivňuje vás
📊 Souhrn
Teri Holland sdílí svůj osobní příběh o tom, jak ji hluboce zasáhla práce jejího manžela policisty, u kterého se rozvinula posttraumatická stresová porucha (PTSD). Nejprve si myslela, že je v pořádku, protože sama přímé trauma nezažila. Postupně ale zjistila, že na ni doléhá sekundární trauma, kdy blízký člověk absorbuje dopady traumatu druhého. Popsala, jak ji zaplavovaly pocity strachu, úzkosti a viny, jak se u ní znovu objevila autoimunitní choroba a její práce i spánek začaly trpět. Po letech podpory manžela a přehlížení vlastního psychického stavu pochopila, že její problémy jsou skutečné a zasluhují pozornost stejně jako ty jeho.
Přednáška upozorňuje, že o sekundárním traumatu, které dopadá na rodinné příslušníky, přátele nebo pečovatele lidí trpících PTSD, se málo mluví, přesto jde o rozšířený jev. Holland zdůrazňuje, že emoce blízkých jsou validní a zaslouží péči, bez pocitů viny nebo zpochybňování. Nabádá k destigmatizaci této problematiky, osvětě a vzájemné podpoře jak mezi samotnými pečujícími a blízkými, tak i na společenské úrovni. Připomíná, že trauma vytváří vlny dopadající na okolí zasaženého, ale stejně tak se může šířit i léčení a naděje.
📝 Přepis
Nečekaná vlna emocí
Seděla jsem na gauči. V domě bylo úplné ticho. A najednou, zčistajasna, mě zasáhla tsunami emocí. Dlouhá léta jsem si myslela, že jsem v pořádku – vždyť já přece neutrpla žádné trauma. To můj manžel, policista, čelil všem těm obtížným případům, viděl a slyšel věci, které si většina z nás ani nedokáže představit.
Ale když jsem tam tak seděla sama, došlo mi, že nejsem v pořádku. A už nějakou dobu. Zažívala jsem něco, čemu se říká sekundární trauma – málo známý stav, který postihuje lidi blízké těm, co přímo prožili trauma nebo trpí PTSD. Často mluvíme o dopadu PTSD na samotné postižené, ale málokdy o tichém, neviditelném břemeni, které nesou ti nejbližší.
Proměna manžela a první známky změny
Můj muž býval vždy oddaný své práci policisty. Domů přinášel historky o tom, jak zastavil dopravu, aby pomohl rodině kachen, nebo jak pomáhal staré paní sundat zablokovaný kabát.
Jenže u jednoho případu se něco zlomilo. Začal být odtažitý, podrážděný, vyčerpaný. Myslela jsem, že je jen přetížený – dlouhé směny, stres policejní práce. Postupem času se to ale zhoršovalo. Stával se stále vzdálenějším, rozzlobenějším.
Jednou v noci v něm cosi prasklo. Začal na mě nekontrolovaně křičet, jak nikdy předtím. Poprvé za všechny ty společné roky jsem se cítila vystrašená a bezmocná. Nebála jsem se jeho, ale toho, co v sobě dusí. Tu noc odešel z domu. A já se propadla do úvah, které jsem nikdy nemusela řešit: Je v pořádku? Neublíží si? Uvažovala jsem, že zavolám policii, ale za půl hodiny se vrátil.
Oba jsme tehdy pochopili, jak hluboce jej práce poznamenala. A že jeho trauma nepozorovaně začalo zasahovat i mě.
Diagnóza PTSD a období strachu
Druhý den požádal manžel o pomoc. Uběhly dva roky, žili jsme ze dne na den. Byl mu diagnostikován posttraumatický stresový syndrom. Já jsem mezitím měla pocit, že chodím po špičkách – neustále jsem sledovala, v jaké je náladě, jestli neplánuje něco zoufalého. On tvrdil, že ne, ale moje mysl mi našeptávala: co když to jen skrývá? Co když bych to nepoznala?
Slyšela jsem vyprávění manželek záchranářů, kteří spáchali sebevraždu, že nebyly žádné varovné signály. A tak jsem se neustále bála: když opravuje dům, připravuje ho na svou nepřítomnost? Prý to lidé před smrtí dělají. Pohltil mě strach a úzkost, které začaly ničit nejen mou psychiku, ale i zdraví.
Po osmi letech klidu se mi znovu vrátila ulcerózní kolitida, nespala jsem, měla noční můry, práce trpěla, byla jsem v spirále zkázy.
Trauma centrum a uvědomění si vlastního stavu
V lednu 2023 nastoupil manžel na devítitýdenní program do centra pro léčbu traumatu. Poprvé po letech jsem měla pocit jistoty, že je v bezpečí. A tehdy mě, osamocenou na gauči, zaplavil příval emocí. Všechna bolest, kterou jsem dusila, vyplavila ven.
Ptala jsem se sama sebe: Jak se stalo, že jeho trauma je i mým? Co u mě vyvolává takovou vinu a stud?
Říkala jsem si: Jak si vůbec troufám takhle se cítit, když já nezažila trauma?
Hledání pomoci a objev sekundárního traumatu
Hledala jsem na internetu vysvětlení, ale nic jsem nenašla. Sdílela jsem to s lidmi kolem, ale ti nerozuměli. Nakonec jsem narazila na online podpůrnou skupinu pro partnery záchranářů s PTSD. Právě tam jsem se poprvé dozvěděla o sekundárním traumatu. Zjistila jsem, že nejsem sama, což mne utvrdilo, že mé pocity jsou reálné.
Najít skutečnou pomoc ale nebylo snadné:
- První terapeutka mi na můj strach ze sebevraždy manžela řekla: „Teri, když se rozhodne, nezmůžeš nic – nemůžeš ho tu držet.“ Po první schůzce jsem už nepřišla.
- Druhá se mě jen stále ptala: „Jak se při tom cítíte? Kde v těle to cítíte?“ Bezděky mi to vadilo, a „cítila jsem to hlavně ve své peněžence“.
- Nakonec jsem našla speciálního terapeuta na trauma, který přesně chápal, čím procházím, a dal mi nástroje k uzdravení.
Řekla jsem mu, že cítím vinu, že se snažím řešit trauma, které ani není mé. A on odpověděl:
„Teri, každý trauma zlehčuje. Ráno tu byl válečný veterán. Řekl ‘neměl bych potřebovat terapii, byl jsem jen v Iráku, to nebyl Vietnam’.“
Když jsem to sdělila manželovi, řekl: „To říkám terapeutovi taky.“
Nejdůležitější však bylo, že mi terapeut pomohl pochopit, že mé pocity jsou skutečné a stejně platné jako manželovy.
Poznatky z vlastní zkušenosti
Během té cesty jsem se naučila několik zásadních věcí:
- Trauma má vlnový efekt. Podobně jako když hodíte kamínek do vody, šíří se kruhy z centra k okolí.
- Není ostuda nebýt v pořádku. Ať už jste ten, kdo trauma přímo prožívá nebo ho podpíráte – vaše pocity jsou validní.
- Sebeobětování není žádný hrdinství. Nemusíte nic dokazovat, a máte právo hledat pomoc.
Sekundární trauma a společnost
Sekundární trauma je společenský problém. Myslete na všechny pečovatele kolem vás:
- manželky nebo manžely záchranářů,
- rodiče dětí s chronickými nemocemi,
- přátele, co podporují někoho v závislosti.
Možná trpí potichu, mají pocit, že si pomoc nezaslouží. Můžeme to změnit – mluvme o sekundárním traumatu, učme se říkat, že je normální nebýt v pořádku.
Vytvořme svět, kde se pečující cítí uznaní, podporovaní a mají nástroje k uzdravení.
Naděje na uzdravení
Dnes jsem na mnohem lepším místě. Naučila jsem se, jak pečovat o sebe, a přitom podporovat svého manžela. Uzdravujeme se společně, zbavila jsem se viny. Nebylo to snadné, ale léčení je možné.
Jestli i vy zažíváte tsunami emocí, trápí vás bolest někoho jiného, nebo někoho takového znáte, vězte:
Nejste sami. Pomoc existuje a nemusíte kvůli ní cítit vinu.
Trauma vytváří vlny, ale stejně tak i uzdravení může šířit naději. Hoďme tedy svůj vlastní kamínek do toho rybníka a vytvořme vlnu léčení.
Děkuji.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška přináší cenné zviditelnění tématu sekundární traumatizace, o němž se ve veřejném a odborném diskurzu poměrně málo mluví. Diagnóza sekundární traumatizace (také označovaná jako vikariátní trauma nebo soucitná únava) je však známá z odborné literatury, kde byla popsána např. Figlewem a Stammovou (1995) jako emocionální otřes způsobený kontaktu s traumatem druhých v profesi či v blízkých vztazích. V mezinárodní klasifikaci nemocí (ICD-11) sice nemá svůj vlastní kód, ale fenomén uznává mnoho psychologů a terapeutů jako reálný psychický stav.
Teri Holland správně upozorňuje na to, že sekundární trauma může vést k obdobným symptomům jako vlastní PTSD: hypervigilanci, úzkosti, zdravotním komplikacím (jak potvrzuje i práce Bride, 2007). Zároveň její poznatek, že pečující často bagatelizují vlastní bolest („vždyť jsem to nezažil/a přímo“), potvrzují i studie na příbuzných vojáků, zdravotníků nebo obětí katastrof (Dekel & Monson, 2010; Benuto et al., 2018). Hollandina výzva k uznání těchto stavů je tak podložená.
Obdobně správně kritizuje i některé terapeutické postupy, které nejsou vhodné nebo necitlivé – to ukazuje potřebu specializované péče pro osoby sekundárně traumatizované. Z výzkumů vyplývá, že cílená terapie založená na práci s traumaty a psychoedukace významně pomáhají (Sprang et al., 2007). Přednášku lze tak hodnotit jako věcně přesnou, emočně silnou a v souladu se současným vědeckým poznáním.
Je třeba podotknout, že sekundární trauma je komplexní problematika, ovlivněná mj. předchozími osobními zkušenostmi či osobnostní strukturou. Není proto univerzální cestou pro všechny pečující. Přesto Holland důležitě apeluje na destigmatizaci psychoterapie a uznání, že pečující mají právo na duševní péči, což je klíčovým poselstvím v souladu s doporučeními WHO i APA v oblasti podpory duševního zdraví pečujících.
Hlavní zdroje:
- Figley, C. R. (1995). Compassion Fatigue.
- Bride, B. E. (2007). Prevalence of secondary traumatic stress among social workers. Social Work, 52(1).
- Dekel, R. & Monson, C. M. (2010). Military-related PTSD and family relations. Family Process.
- Benuto, L. T., et al. (2018). Secondary traumatization in therapists. Violence and Victims.
- Sprang, G., et al. (2007). The effectiveness of a secondary traumatic stress intervention. Journal of Evidence-Based Social Work.
