Dobyvatel přestupu mezi školami

📊 Souhrn

Emma Frank ve své přednášce popisuje transformativní zkušenost přechodu z německé školy do čínské mezinárodní školy a jak tato změna ovlivnila její vnímání sebe sama. Vypráví o náročném procesu přijetí na mezinárodní školu, který vyžadoval značné úsilí a vytrvalost, a o následném šoku, když zjistila, že někteří lidé její úspěch připisovali pouze její “odlišnosti” jakožto cizinky. Emma popisuje, jak si nejprve užívala pocit výjimečnosti, který jí přinášelo být “jiná”, ale postupně si uvědomila negativní dopad tohoto vnímání na její skutečnou identitu a schopnosti.

Klíčovým bodem jejího příběhu je koncept “reviewing” (přehodnocování), který jí pomohl uvědomit si, jak stereotypy formovaly její sebepojetí, a jak jí pandemie COVID-19 paradoxně pomohla najít autentické přátelství v online prostředí, kde fyzický vzhled nehrál roli. Emma dochází k závěru, že identita není pevně daná jako obraz v zrcadle, ale spíše jako světlo procházející vodou – ohýbá se a přizpůsobuje. Život mezi kulturami jí neposkytl jen jediný pohled na svět, ale rozšířil její chápání sebe sama a umožnil jí objevit, kým skutečně je a kým se může stát.

📝 Přepis

Cesta životem a identitou

Život se ubírá přímočaře, dokud nenarazím na něco nového. Pak se ohne, láme, mění. Přesně to se mi stalo. Myslela jsem, že rozumím tomu, kdo jsem, dokud jsem se nepřestěhovala z německé školy do čínské mezinárodní školy. Náhle se změnil způsob, jakým jsem viděla svět. Změnil se způsob, jakým mě viděli ostatní. Moje hodnoty, přesvědčení, identita – to vše se ohnulo. Obrátilo se to, zkroutilo se, proměnilo. Ale v tom odrazu jsem neztratila sebe sama. Našla jsem něco hlubšího. Dnes bych se s vámi chtěla podělit o to, jak mě přesun mezi kulturami přetvořil, a o ponaučení, která jsem se naučila při dobývání škol.

Začátky mého příběhu

Tohle jsem byla před sedmi lety. Moji přátelé by vám řekli, že jsem sebevědomá, společenská dívka. Byli rádi, když si se mnou mohli povídat, a bylo hezké mít kolem sebe přátele. Ale pak jednoho dne mi jedna z mých kamarádek zavolala a řekla: “Emma, dostala jsem se na mezinárodní školu.” Slovo “mezinárodní” bylo tehdy něco daleko za hranicemi mého chápání. Neměla jsem ponětí, co to znamená a co by to pro mě v budoucnu mohlo znamenat.

Ten den, když jsem se vrátila domů na večeři, zeptala jsem se mé maminky: “Mami, co znamená ‘mezinárodní’?” Maminka mi to vysvětlila způsobem, kterému bych jako malé dítě rozuměla. Řekla mi, že být mezinárodní, chodit do mezinárodní školy znamená, že můžu lépe vidět svět. Můžu cestovat do zemí mimo Německo, mimo Čínu. A to byl můj sen. Milovala jsem cestování, milovala jsem poznávání kultur, milovala jsem poznávání různých zemí, krajin, které byly odlišné od těch, které jsem znala.

Cesta k mezinárodní škole

Tak ve mně vzklíčila motivace jít na mezinárodní školu. Chtěla jsem jít na mezinárodní školu. Ten měsíc jsem začala s přihláškami. Vyplnila jsem potřebné formuláře a maminka mi pomohla je uspořádat. V březnu jsem čelila své první přijímací zkoušce v životě. Nepřipravovala jsem se příliš, protože moje kamarádka se tam dostala. Vyrůstaly jsme v podobném kulturním prostředí a učily se stejným způsobem. Věřila jsem, že když se dostala ona, dostanu se snadno i já.

Ale když jsem otevřela zkušební papíry, zjistila jsem, že ta písmena, ta anglická písmena - zvuková abeceda a německá abeceda - byly odlišné. Ta písmena tančila jako opice v deštném pralese. Nerozuměla jsem ničemu. A to mě tak rozesmutnilo, že jsem šla domů s pláčem. Po té zkoušce jsem mámě řekla, že mám pocit, jako by tam byla mezera, jako mezera mezi Zemí a Marsem. Je tak velká, že ji za celý svůj život nedokážu překonat. Měla jsem pocit, že můj sen je mrtvý.

Samozřejmě, že jsem se při té první přijímací zkoušce na školu nedostala. Ale moje maminka a tatínek mi řekli, že bych to neměla vzdávat. Musela jsem více pracovat, abych tu mezeru uzavřela. Musela jsem tu mezeru zmenšit. A to jsem udělala. Pracovala jsem tvrději. Začala jsem chodit na hodiny mimo školu. Více jsem cvičila. A pak jsem se naučila, jak zvládnout pohovor.

V listopadu jsem čelila druhé přijímací zkoušce. Tentokrát, když jsem otevřela papír, ty opice se seřadily. Stály v řadě, abych je mohla analyzovat. A já jsem věděla, že začínám rozumět tomu, co je na tom zkušebním papíře. Mezera mezi mnou a mezinárodními studenty nebyla tak velká, jak jsem si myslela. Bohužel, ani tentokrát jsem se nedostala. Ale věděla jsem, že se zlepšuji. Motivace v mé mysli rostla a rostla.

Tak jsem to další rok v březnu zkusila znovu. A tentokrát jsem se dostala. Byla jsem tak šťastná. Tančila jsem celý den. Moje matka na mě byla také velmi pyšná. Řekla mi, že úsilí, které jsem vynaložila, práce, kterou jsem odvedla, se mi vrátila v podobě přijetí na tu školu.

Střet s předsudky

V červnu jsme šli znovu do školy. Mluvili jsme s ředitelem, stejně jako ostatní rodiče a noví studenti, o tom, jak se školy lišily, jak se systémy změnily, jak budeme v budoucnu brát kurzy IB, AP nebo A level. Potom jsme s maminkou šli do kavárny na druhé straně školy. Posadili jsme se a mezitím, když maminka šla pro jídlo a pití, jsem vyslechla konverzaci, kterou nikdy v životě nezapomenu.

U vedlejšího stolu seděli rodiče se svými dětmi a mluvili mandarínsky, předpokládajíce, že jim nebudu rozumět, protože jsem vypadala jako cizinka. Jasně si pamatuji, jak jeden rodič říkal svému dítěti: “Podívej, bejby, vidíš tamtu cizinku? Ona je důvod, proč se ty nedostaneš dovnitř. Je pro tebe těžší se dostat, protože mezinárodní školy chtějí rozmanitost. Chtějí lidi, kteří jsou odlišní od ostatních. Proto ona nemusí vynakládat žádné úsilí. Nemusí pracovat, nemusí nic dělat, aby se tam dostala.”

Každé slovo mě bodlo do srdce jako jehla. Bolelo to. Ti rodiče neměli tušení, co by to udělalo s dítětem, jako jsem byla tehdy já. Přála bych si, abych se mohla vrátit v čase a ochránit své malé já. Říct rodičům toho dítěte: “Ne, ve skutečnosti jsem velmi tvrdě pracovala, abych se na tuto školu dostala. Zlepšovala se v průběhu času a věděla to.” Ale nemohla jsem, protože nemůžeme cestovat v čase.

Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že mě lidé vnímají jinak než mé vrstevníky, kteří byli kolem mě a byli ve stejném prostředí. Ale když se moje matka vrátila s tácem sladkostí a nápojů, měla jsem to v zadní části mysli, protože kdo by neměl rád nápoje a kdo by neměl rád sladkosti? Tak jsem mamince řekla, že jsem opravdu ráda, že jsem nastoupila na tuto školu.

Život na mezinárodní škole

Čas plynul velmi rychle a v září jsem nastoupila do nové školy. Opravdu jsem tam chtěla nastoupit, protože by mě to přiblížilo k mému snu. Zpočátku jsem byla opravdu šťastná, když za mnou lidé přišli a začali se mnou konverzovat. A pokaždé, když zjistili, že mluvím mandarínsky, říkali mi, že moje mandarínština je skvělá. Říkali mi, že moje plynulá mandarínština je něco, co nikdy neviděli.

Byla moje mandarínština skvělá? Občas ano, když se podíváte na to, že kdybych byla vždy v německé škole, nikdy bych se mandarínsky nenaučila a najednou bych plynně mluvila mandarínsky. Samozřejmě, že by moje mandarínština byla úžasná. Ale když se podíváte zpět na můj život, moje maminka mě učila mandarínsky téměř celý můj život. A mluvila jsem a cvičila jsem každý den. Byla tedy moje mandarínština stále dobrá? Byla hodnocena podle stejných standardů jako moji vrstevníci? Jasně, že ne.

Toxická sebedůvěra a krize identity

Postupem času jsem měla pocit, že ve mně roste toxická sebedůvěra. Věřila jsem, že jsem skvělá, že jsem výjimečná. Měla jsem pocit, jako bych byla zelené jablko v košíku červených jablek. Byla jsem poněkud oddělená a snadno nalezitelná mezi ostatními. A to mě téměř přimělo mít pocit, že bych mohla být výjimečná tím, že nedělám nic. A ta odlišnost mi pomohla uvědomit si, že ignorovala veškeré mé úsilí a veškerou práci, kterou jsem odvedla.

Měla jsem pocit, jako bych byla uvězněná v rajské zahradě. Byla jsem jaksi chráněna, ale když jsem z ní vystoupila, musela jsem si uvědomit zásadní pravdy. Lidé mi začali vytvářet stereotypy. Byla jsem přímým předmětem stereotypů. Lidé dělali předpoklady. Definovali mě odlišně. A kdybyste se na mě poprvé podívali, jakou domněnku byste si chtěli udělat? Omezují lidi? Nechtěla jsem být omezována těmito standardy a stereotypy. Chtěla jsem být hodnocena stejně jako moji vrstevníci. Bylo to tak těžké udělat, protože všichni moji přátelé kolem mě mi říkali, že jsem dobrá, že jsem výjimečná, a nemohla jsem mít skutečnou zpětnou vazbu, která by mi pomohla se zlepšit.

Objev sebehodnocení

Pak jsem se každý den po příchodu domů zamykala ve svém pokoji, a i když moji rodiče byli velmi zaneprázdněni, zjistili, že se mnou něco není v pořádku. Tak mě jednoho dne vytáhli z mého pokoje, posadili mě ke stolu a říkali mi, že Emma potřebuje čas. A tehdy přišli se slovem, které jsem nikdy předtím neznala. Je to “reviewing” (přehodnocování).

Reviewing z definice znamená znovu zkoumat nebo studovat, ohlížet se za sebe, mít retrospektivní pohled na něco, projít si něco kriticky nebo záměrně, dát kritické hodnocení, recenzi. Možná si myslíte, že bych mohla projít své minulé zkoušky, projít všechna svá studia. Ne, reviewing neznamená jen to. Reviewing znamená procházet svůj společenský život, svá přátelství, způsob, jakým přistupuji k lidem a jakým lidé přistupují ke mně, jak jsem se identifikovala a jak mohu mít stereotypy o lidech a identifikovat je.

A pak jsme dospěli k závěru, že jsem se musela změnit. Musela jsem si najít přátele, kteří by skutečně ocenili mé pravé já. Mluvili by se mnou, s mojí osobností, místo s mým vzhledem. A také bych měla neustále přehodnocovat, co jsem dělala a co budu dělat.

Neočekávaný přínos pandemie

Když jsem měla všechny tyto plány v hlavě a snažila se něco dělat, začala jsem je realizovat. A pak přišel COVID. Vím, že COVID mohl být pro mnoho rodin katastrofou. Je to vskutku i malá katastrofa pro mou rodinu. Ale na druhou stranu to byla skvělá příležitost, kterou jsem v životě měla, protože každý seděl před zrcadlem, pardon, před počítačovou obrazovkou. Každý tam byl, profilový obrázek místo fyzické bytosti. První den jsem mohla být meme, pak jsem se proměnila v kočku a poslední den v týdnu jsem mohla být kreslená postava.

A uvědomila jsem si, že mě lidé začali hodnotit stejně jako všechny ostatní. Stala jsem se jaksi normální. Nebyla jsem to zelené jablko v košíku červených jablek. Najednou jsme všichni byli ovoce. To mě udělalo opravdu šťastnou. Našla jsem si přátele, kteří by poukázali na mé nedostatky. Upřímně by mi poskytli zpětnou vazbu, když jsem udělala něco špatného, když něco nebylo správné, abych to dělala. Ale také by byli na mě hrdí z celého srdce kvůli tomu, co jsem dělala a co budu dělat, protože věděli, že je to dobré.

Další věc, se kterou COVID opravdu pomohl, bylo vytvoření zdravého studijního prostředí a způsobu, jakým jsem studovala. Dal mi šanci zpomalit, přehodnotit vše, co jsem udělala, a to, co jsem potřebovala dohnat. Takže když škola znovu začala v šestém ročníku, měla jsem přátele, kteří mě skutečně podporovali. Měla jsem způsoby, jak přistupovat ke svým studiím zdravým způsobem. Měla jsem šanci zpomalit a být zkoumána ve svém životě.

Nová definice úspěchu

Pravdy, které mi moji přátelé řekli, pro mě znamenaly hodně. Neviděli mě jako něco jiného. Viděli mě jen jako normální osobu. Prošla jsem celým svým životem a přehodnotila jej, což znamenalo, že se změnila moje definice úspěchu. Už to nebylo jen být sebevědomý a šťastný. Změnilo se to na to, mít jasný cíl, stanovit si dosažitelný standard, lidský, a tvrdě na něm pracovat, vložit do toho obrovské úsilí a práci. Ta tvrdá práce, ta cesta, byla více tím, co oceňuji, než výsledek. A tak jsem definovala úspěch.

Co je skutečný úspěch

Úspěch je obklopit se lidmi, kteří vás vidí takového, jaký jste. Úspěch může být definován různě kvůli různým prostředím a různým kontextům. Díky novým zkušenostem, které jsem v životě měla, jsem byla schopna vyvinout smysl pro identitu, zpochybnit stereotypy, kterými mě lidé definovali. Neustále jsem přehodnocovala a ptala se na život a na to, čeho si cením.

Je to přístup, který mi skutečně pomáhá pochopit, kdo jsem, kým bych potenciálně mohla být. Když do toho vložíte tvrdou práci, můžete to chápat jako učení se nového jazyka. Nejprve se spoléháte na překlady, spoléháte se na definice. Jsem více Němka, nebo jsem více Číňanka? Patřím sem, nebo patřím tam? Ale postupem času si vyvinu vlastní cit pro jazyk. Definuji se sama, místo abych se spoléhala na tato okolí a pevné definice. A to je klíč.

Závěrečné poselství

To, kdo jste, není jen to, do čeho jste se narodili, ale to, kým se rozhodnete stát. Někteří lidé věří, že identita je jako zrcadlo. Odráží, kdo jste. Je pevná a jasná. Ale naučila jsem se, že je to spíše jako světlo procházející vodou, ohýbající se kolem, proudící kolem. Pohyb napříč kulturami neoslabil mou identitu. Rozšířil ji, přinutil mě zpochybňovat, učit se, růst.

A možná je to skutečná výsada, kterou mám – nestát na místě, ale pohybovat se, měnit se a vidět svět víc než jen jednou čočkou. V těchto posunech neztrácíme sami sebe. Objevujeme, kým jsme měli být. Děkuji.

🔍 Kritické zhodnocení

Přednáška Emmy Frank přináší cenný osobní pohled na mezinárodní vzdělávání a formování identity v mezikulturním prostředí. Její zkušenosti rezonují s mnoha výzkumy v oblasti mezikulturní psychologie a vývoje identity.

Mezikulturní identita a rozvoj

Odborná literatura podporuje Emminu zkušenost s formováním identity v mezikulturním prostředí. Podle teorie akulturace, kterou rozvinul psycholog John Berry, existují různé strategie, jak se jednotlivci přizpůsobují životu ve dvou kulturách. Emma ilustruje proces, který Berry nazývá “integrací” - vytvoření identity, která zahrnuje prvky obou kultur (Berry, 2005). Výzkum ukazuje, že tato strategie je často spojena s lepším psychologickým přizpůsobením.

Psycholožka Carola Suárez-Orozco ve své práci o identitě imigrantů a dětí třetí kultury (Third Culture Kids) dokumentuje, jak mladí lidé žijící mezi kulturami často vytvářejí “hybridní identity”, které jim umožňují pohybovat se mezi různými kulturními prostředími (Suárez-Orozco & Qin, 2006). To odpovídá metafoře Emmy o identitě jako světle procházejícím vodou - ohýbající se a přizpůsobující se, nikoli pevné a neměnné.

Stereotypy a jejich dopad

Emmino setkání se stereotypy je dobře podloženo výzkumem o “stereotype threat” (hrozba stereotypu), konceptu, který rozvinuli Claude Steele a Joshua Aronson. Jejich výzkum ukazuje, že vědomí negativních stereotypů může ovlivnit výkon jednotlivce, protože vyvolává úzkost a pochybnosti (Steele & Aronson, 1995). Naopak, jak na vlastní kůži zažila Emma, pozitivní stereotypy mohou vést k “toxické sebedůvěře” - fenoménu, který někteří výzkumníci označují jako “stereotyp zdvořilosti”, kdy očekávání ostatních mohou vést k nerealistickému sebehodnocení.

Sebehodnocení a sebereflexe

Koncept “reviewing” (přehodnocování), který Emma zmiňuje, má silnou oporu v psychologické literatuře o sebereflexi a metacognition (metakognici). Výzkum psychologa Adriana Furnhama ukazuje, že schopnost kriticky reflektovat vlastní přesvědčení, předpoklady a chování je klíčová pro osobní růst a adaptaci (Furnham, 2003).

Vzdělávání v mezinárodním kontextu

Zkušenost Emmy s mezinárodním vzděláváním odráží trendy a výzvy popsané ve výzkumu o mezinárodním vzdělávání. Studie Hayden a Thompson (2008) dokumentuje, jak mezinárodní školy vytvářejí jedinečné prostředí, kde studenti konfrontují různé kulturní perspektivy a musí vyjednávat svoje vlastní identity.

Emma nezmiňuje některé potenciální výzvy spojené s mezinárodním vzděláváním, které odborníci identifikovali, jako je riziko vytvoření “privilegované bubliny” a možná odcizení od domácí kultury (Bates, 2011). To by mohlo být zajímavým doplněním jejího pohledu.

Závěr

Emmina přednáška poskytuje cenný osobní pohled, který je v souladu s odbornými poznatky o vývoji identity v mezikulturním prostředí. Její zkušenosti s překonáváním výzev, kritickou sebereflexí a tvorbou autentických vztahů nabízí užitečné ponaučení nejen pro mezinárodní studenty, ale pro každého, kdo čelí otázkám identity a přizpůsobení se novým prostředím.

Reference:

1. Berry, J. W. (2005). Acculturation: Living successfully in two cultures. International Journal of Intercultural Relations, 29(6), 697-712.

2. Suárez-Orozco, C., & Qin, D. B. (2006). Gendered perspectives in psychology: Immigrant origin youth. International Migration Review, 40(1), 165-198.

3. Steele, C. M., & Aronson, J. (1995). Stereotype threat and the intellectual test performance of African Americans. Journal of Personality and Social Psychology, 69(5), 797-811.

4. Furnham, A. (2003). Self-assessment: A review of research and methodologies. Personality and Individual Differences, 34(5), 763-771.

5. Hayden, M. C., & Thompson, J. J. (2008). International schools: Growth and influence. UNESCO: International Institute for Educational Planning.

6. Bates, J. (2011). Administrator perceptions of transition programs in international secondary schools. Journal of Research in International Education, 10(1), 34-57.

Odkaz na originální video