Co mě činí mnou?
📊 Souhrn
Přednáška Tamary Urigové se zaměřuje na téma vyprávění příběhů jako jednoho z nejmocnějších nástrojů utváření lidské identity. Urigová začíná úvahou nad tím, jak příběhy, které sdílíme nebo které jsou nám vyprávěny, ovlivňují nejen naše vnímání sebe sama, ale i to, jak chápeme svět a naše vztahy s ostatními. Přináší osobní ukázku rodinného příběhu, na kterém ilustruje, jak se i ona sama identifikuje s příběhem, který nikdy skutečně nezažila, ale stává se díky němu součástí rodinné identity.
Poté přednášející rozebírá filozofické otázky identity v čase: co nás činí stejnými lidmi navzdory změnám? Přibližuje myšlenky Johna Locka, podle kterého je naše identita založena na paměti, ale také upozorňuje na omezení této teorie vzhledem k náchylnosti paměti k chybám. Dále prostřednictvím Paradoxu Thésea zkoumá, jak nás změny (v myšlení, chování, hodnotách) neoslabují, nýbrž umožňují růst. Klíčovým momentem je představení konceptu narativní identity, která spojuje kontinuální vyprávění s otevřeností pro změnu, a vybídnutí k aktivnímu tvoření vlastního životního příběhu.
📝 Přepis
Síla vyprávění příběhů
Vyprávění příběhů je neuvěřitelně mocný nástroj. Příběhy, které sdílíme, formují způsob, jakým vnímáme svět, jak si vysvětlujeme své zážitky, propojujeme se s ostatními a v konečném důsledku určují, kým jsme a kým chceme být.
Právě tak, jako jsme celé věky vyprávěli příběhy, zabýváme se neméně dlouho i otázkou: Co mě činí mnou? První náznak propojení mezi vyprávěním a identitou jsem zaznamenala v jednom rodinném příběhu. U nás v rodině je skoro nemyslitelné, aby na setkání jeden konkrétní příběh nezazněl.
Rodinný příběh — realita a účast
Představte si skupinu pěti osamělých cestovatelů, kteří se v zimní krajině vydávají na výstup na horu. Měli jsme podobně romantickou představu, než jsme vyrazili. První setkání s realitou: byla krutá zima, sníh nám sahal nad kolena, jediné „malebné“ panorama byl batoh člověka před námi, a ze zábavy se stalo vymýšlení osobních urážek pro každou sněhovou vločku. Zkrátka ideální podmínky pro posilování rodinného pouta.
Je ale vhodné zmínit: já osobně jsem se té túry nikdy neúčastnila. Přesto, i když příběh vypadá obyčejně, právě díky němu získala naše rodina určité lehkovážné naladění, které nás definuje. V určité chvíli jsem si uvědomila, že chci být součástí tohoto příběhu. Nejen pro ospravedlnění své neochoty snášet teploty pod 10 °C, ale proto, že se ztotožňuji s jeho poselstvím: Když už stoupáš do kopce, ať už obrazně nebo doslova, dělej to v dobré společnosti.
Příběh, který formuje naši osobnost
Zamyslete se také vy nad příběhem, který nějakým způsobem ovlivnil to, kým jste dnes – ať už je to rodinné vyprávění, milovaný televizní pořad, nebo pohádka, kterou vám četla babička.
S tímto příběhem v hlavě vás chci pozvat na malou existenciální cestu objevování, jak se snažíme rozpoznat, kým doopravdy jsme a jak překvapivou úlohu v tom může hrát vyprávění.
Kdo vlastně jsem?
Co mě činí mnou? Co mě definuje? Tyto otázky jsou nám všem určitě důvěrně známé – a jsou zcela běžné. Když se ohlédnu zpátky o několik let, připadá mi skoro neuvěřitelné, že dívka, kterou tam vidím, a moje současné já, jsou jedna a ta samá osoba. Ano, obě stejně nesnášíme dušenou mrkev, jinak se však v mnoha (podstatnějších) ohledech lišíme.
Byla však i ona v určitém okamžiku nejautentičtější verzí mě samotné – s tím, že dnes už ji skoro nepoznávám. To může být zneklidňující.
Otázka identity v čase
Tady se otázka „co mě činí mnou“ rozděluje na dvě větve:
- Co mě činí stejnou osobou v průběhu času?
- Co mě činí mnou, i když se změním?
Abychom udrželi téma v lehčím tónu, začneme příběhem Johna Locka, anglického filozofa ze 17. století.
John Locke a teorie osobní identity
Možná se ptáte: Proč by mě mělo zajímat, co si Locke myslel o identitě před 400 lety? Kromě toho, že znalost jeho jména zvyšuje vaši coolness, byl mezi prvními, kdo odmítnul, že identitu určuje duše – místo toho tvrdil, že „jste svou pamětí“.
Neřekl to takto přímo, spíše že identita leží v psychologické kontinuitě založené na vědomí. Pokud si tedy pamatujete nějakou událost, například nákup, kde vám chyběly vaše oblíbené chipsy, vaše současné já a „rozčilené já“ v obchodě jsou jedna a tatáž osoba.
Ale i když to zní jednoduše, narazíme na problém: Paměť je náchylná k omylům, zkreslení nebo zapomínání. Nemám třeba žádnou konkrétní vzpomínku na své desáté narozeniny. Podle Locka bych já v deseti a já v sedmnácti byla dvě různá já, což je přinejmenším podivný závěr. Ale možná v jistém smyslu je na tom něco pravdy.
Jak se měníme: Paradox Thésea
Dostáváme se k druhé větvi otázky: Co mě činí mnou, i když se měním? Obvykle nás neděsí kontinuita, ale právě změna – tedy opouštění toho, co známe.
Pomocí antického paradoxu lodi Theseovy si to lépe představíme. Theseus, řecký hrdina, vyplouvá na lodi, jejíž části (plachty, trámy…) se postupně vyměňují. Když už není žádná původní část, je to stále ta samá loď?
Pokud myslíte, že už ne, kdy přesně přestala být tou původní? Tento obraz se skvěle hodí na naši identitu. Začínáme svou cestu jako jedinečná bytost, v průběhu života některé části měníme, vylepšujeme, opouštíme zastaralé zvyky či postoje. Přesto jsme stále „my“, jen v jiné podobě.
Komfort tradice versus síla růstu
Držení se původních částí lodi (tedy naší minulosti) dává iluzi bezpečí, ale pokud se naše identita nebo „loď“, na které plujeme životem, nehodí k současným podmínkám, je pocit bezpečí iluzorní.
Narativní identita a její možnosti
Vraťme se zpět k vyprávění. Stejně jako příběhy formují nás, my můžeme tvořit příběhy – to je princip narativní identity. Ta nezavrhne úplně kontinuitu, ale kombinuje ji s konceptem sebeutváření a schopností proměny. Právě tato schopnost růstu a sebepozměňování je pro identitu zásadní.
Závěrečné poselství: tvořte svůj příběh
Být ochoten měnit „plachty své lodi“ neznamená ztratit sebe sama. Identita nemusí být „něco, co máte“, může to být „něco, co vyprávíte“. To je posilující myšlenka: vaši identitu máte možnost (i odpovědnost) vytvářet a proměňovat, jste autorem i hlavní postavou příběhu svého života.
A proto se stále ptejte: „Co mě činí mnou?“ Nebojte se vyměnit plachtu na své lodi. Do cíle můžete dorazit jako Theseova loď – a navíc mít krásný příběh, který se vyplatí sdílet.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Tamary Urigové je poutavou úvahou na pomezí filozofie, psychologie a narativních studií. Vychází z uznávaných konceptů filozofie osobní identity, konkrétně z teorie psychologické kontinuity Johna Locka, které však realisticky připisuje limity kvůli chybovosti lidské paměti. Její využití Paradoxu lodi Theseovy je v souladu s moderním uvažováním o identitě jako procesu, ne statickém objektu – tuto tezi lze doložit například v literatuře od Dereka Parfita (Reasons and Persons, 1984) či v psychologických konceptech narativní identity (McAdams, Dan P. – The Stories We Live By, 1996). Tyto zdroje potvrzují, že příběhy, které si o sobě vyprávíme, zásadně ovlivňují naše já a sebevnímání.
Slabou stránkou přednášky může být méně propracovaná reflexe kulturní kontextualizace narativních struktur – například to, jak rozdílné typy příběhů (kolektivní, menšinové, traumatické) formují identitu v různých prostředích. Výzkumy (např. Erikson, E.H. – Identity: Youth and Crisis, 1968) ukazují, že narativní přístupy jsou ovlivněny nejen individuální, ale i kulturní a sociální zkušeností.
Závěr „identitu lze tvořit skrze vlastní vyprávění“ má silnou oporu v současné psychologii (viz například Narrative Therapy podle Michaela Whitea a Davida Epstona), která využívá změny „příběhu“ k podpoře změny vnímání sebe samotného. Otázkou však zůstává, nakolik je tato „autonomie v tvorbě příběhu“ v reálném životě omezena sociálními a kulturními faktory.
Celkově přednáška nabízí kvalitní popularizační shrnutí tématu, inspiruje k individuálnímu zamyšlení a aktivnímu rozvoji — doporučuji však k širšímu pochopení nastudovat i odborné práce z oblasti filozofie, psychologie a narativních teorií.
Relevantní zdroje k tématu:
- Locke, J., An Essay Concerning Human Understanding (1690)
- Parfit, D., Reasons and Persons (1984)
- McAdams, D.P., The Stories We Live By: Personal Myths and the Making of the Self (1993)
- Erikson, E.H., Identity: Youth and Crisis (1968)
- White, M. & Epston, D., Narrative Means to Therapeutic Ends (1990)
