Co kdyby „normalita“ nebyla cílem?
📊 Souhrn
Irene Valarezo ve své přednášce zpochybňuje koncept “normality” a jeho dopad na lidi s postižením. Autorka zdůrazňuje, že snaha o dosažení normality může být omezující a bránit plnému rozvoji potenciálu jedince. Místo toho navrhuje přijetí vlastní jedinečnosti a odlišnosti jako zdroje síly. Přednáška se zaměřuje na překonávání bariér a stereotypů, které ve společnosti existují, a na nutnost inkluze a rovných příležitostí pro všechny. Valarezo sdílí osobní zkušenosti a zdůrazňuje, že skutečné osvobození přichází s přijetím sebe sama a odmítnutím tlaku na “normalitu”.
Valarezo dále kritizuje jazyk a terminologii používanou v souvislosti s postižením, poukazuje na to, jak nevhodné výrazy mohou posilovat negativní stereotypy a diskriminaci. Zdůrazňuje, že lidé s postižením by měli být vnímáni jako aktivní a kompetentní jedinci, kteří mají právo na rozhodování o svém životě. Apeluje na společnost, aby se zaměřila na vytváření inkluzivního prostředí, které respektuje diverzitu a umožňuje všem plně se zapojit do života. Závěrem Valarezo vyzývá k zamyšlení nad vlastními identitami a k odmítnutí snahy o “normalitu” jako jediného cíle, a tím se osvobodit a žít autentický život.
📝 Přepis
Když si dan supplies kden vémřete kámo dělal. Když břeží mělaj. Když se Čáli se vámřej kvůli dva se. Když si dan. Když se kdež a když cítí, když s ním si nelíme v brandu. Jsme budeme vývojí hodin. A když neskud mohli sustainedi o tomu, jdeme vyklidný. no chcíme se zvukat ozničnou a postavíme svičně vždy. Všetně, si už je to, ale neřekláme. Všechno negyho nechce řekala, poliváme jen, protože slyšně ve jendě jen já jen půjde, to je nešto v mě. a je to, že jen už v svojí 27 ani můžu se vzlít o západku, v svojí živě hládnou svoje zápě a základě vytvořil svou možnost standardizávý možnost, který které kvěl návřed nám nahyšel, ale to byli měli svoje zápět, pro mězmovitě. I toto je to, mě ještě mězmovit vstávání a rekonciliací s mou identitému. Na mě 27 ani můžu mít idei kapacitistů, které je to, které mězmovit, které se nám zvukujeme, kde kde se nám zvukujeme, Kde se nám zvukujeme, kde se nám zvukujeme. A tady se nám našla, že těchto důvězky, které se zvukujeme v prídeně zel, a je to, když se vždyště se vytvořila, že kvězící s vzvomí je impirací, ale můžu většit, že se vzvomí se na kvězí, že si se rád, že si se rád, že si se rád, že si se rád, že si se rád, a mám přijít v tom, jak sociétána se vzájí na kontyzální příjely. Když se než později z paty. Z dělámi hledu než o zpětní zplomu, když se z pětní z pětní zpětní z pětní zpětní zpětní z pětní zplomu. Toto, co je monstruoso, feo o anormálne, je synónimo diskapacitá, i když se jdělá nejlepším. Příklad nezvědětáme, že v některým momentu můžeme vytvořit výzvědět na výzvědět nám a když jdělá výzvědět. A když jdělá výzvědět nám dát výzvědět. A je to, že 16 % výzvědět na výzvědět jsou výzvědět s diskapacitámi výzvědět na výzvědět. Ale výzvědět 16 % výzvědět výzvědět na výzvědět na výzvědět na výzvědět. A výzvědět nám s lepším vymlušitím výzvědět na výzvědět. A byli se výzvědět výzvědět na výzvědět. A byli se svejí výzvědět na výzvědět. experimentá na kondition a lo largo de la vida. En válávrat má senfíja, podřebuji se, že když nezvědná osoba potřebuje nezvědná osoba, když nezvědná osoba, když nezvědná osoba, když nezvědná osoba, když nezvědná osoba, když nezvědná osoba, když nezvědná osoba, když nezvědná osoba, když nezvědné osobu, jíme bez glenerbyju a to이어 mnohem, z味om vězit Lay不能, když obítn問題 je descent az velká spoonce, Comencé empoderalme de mi kvěrpo a de mi identidávko mohdeřka a paralice cerebral. Díky jsem udělal, že už nechci budu svojeho Crush, kdo je pravda organizuáva který se našli se představit, co bychom všechny disease, každým jenom všechny, kde ještě kdež bychom našli se představit, kde ještě kdež bychom našli se představit, kde ještě kdež bychom našli se představit, ale zauzává, že je to prostě nevědětné, a jesem byme musíme štávi zavíštět, aby si dostane zvukovat. Když jsem si v dělášku, který je měho cítra na svému packseru. Nemáš cítra na svému packeru, Je to, že se zvukování nebo vždyžení jak mě n Grey nebo se nečastěje. Vždyž jen nerny, nejde bych, jak s tím, které vždyžeme a zvukování již je nechává. Je to, že jen nám zvukování vždyžení, které Sometimes we forget that accessibility can take us to live in the best way, and make our lives easier for all the people. Who hasn’t sent a voice note by WhatsApp? Who hasn’t written a message with the voice detector? Who hasn’t been sent by the center today? který nejsou utilitelnou rámpe. To je výzvečná. Ale když jsme všechno záležili to, že se tyho vůjty jsou všetě komunistí a toho vytvořili. Vytvořilo se na náště k vzvědější svět. A když jsme vzvečný vzvečný vzvečný eventos específicamente para personas con discapacidad tienen que cumplir los estándares de accesibilidad. Y yo me pregunto realmente los demás temas o los temas que les competen a la humanidad no les competen entonces a las personas con discapacidad. Acaso somos extraterrestres? Yo creo que no. Creo que es urgente que veamos a las personas con discapacidad como agentes de sus vidas y como personas que pueden tomar decisiones, no solamente como objetos que requieren ayuda. Porque finalmente todos en algún momento de la vida vamos a necesitar apoyo para algo. Y que me dicen ustedes? Parece que queremos generar oportunidades para las personas con discapacidad, pero hablamos de inclusión y pareci era que esa palabra inclusión fuera suficiente para las personas con discapacidad. Pero aquí yo siempre me he preguntado por qué hablamos de inclusión si se supone que las personas con discapacidad también habitamos el mundo. No se supondría que ya estamos incluidos? Me parece que va por ahí. Y bueno, como pentamos en las personas con discapacidad, si a uno hemos tratado al menos de naturalizar las condiciones de vida distinta, eso es justamente el reto. Y creo que hay varias cosas que pueden responder el por qué a uno las hemos naturalizado, pero dos principalmente. Porque tenemos miedo a darnos, a enfrentarnos a ese sentimiento de rechazo que puede causar una persona distinta y también ese miedo que puede existir darnos cuenta que el sistema y la sociedad no está adaptada para las personas con discapacidad. Cuando decidí correr, el mundo no estaba adaptado para mí. Justamente porque como les digo, no se piensa que la discapacidad en algún momento puede entrar en nuestra vida. Y me he puesto a pensar que queremos las personas con discapacidad. Y es que las personas con discapacidad solo queremos oportunidades para desarrollarnos y para tener mejores como cualquier otra persona. Pero como pentamos en oportunidades si la sociedad todavía se niega a ver y a reconocer que puede existir una mujer sorda en la ruralidad y que además puede no tener acceso a los servicios básicos y adicionalmente a ello puede que hasta alrededor ninguna persona se pa lengua diseña. Alguna vez han pensado ustedes en las personas que tiene un tipo de discapacidad invisibles a quienes probablemente juzgamos porque su discapacidad no se ve. Y bueno, cada uno siempre decimos que queremos oportunidades para ser mejores y ustedes medirán, pero las personas con discapacidad sí están incluídas. Están dentro de los grupos de atención prioritaria y hay políticas que amparan y que garantizan sus derechos. Pues yo les quiero decir que eso puede estar en el papel, pero en la realidad no se cumple. Asi algunos meses atrás tu ve una conversación con mi sobrino de 11 años. Estaba yo terminando un deber para mi maestría. Y genuinamente le pregunte qué es tientes cuando ves a una persona con discapacidad. Y él me respondió quizás con reselo, con la palabra que más me esperaba, pero qué menos quería escuchar y fue pena. Y eso para mí confirmó lo que les vengo a decir hoy. Aho no hemos terminado de naturalizar esos condiciones de vida diferentes. Y esas condiciones de vida diferentes son parte de la diversidad humana. Entre otras cosas quisiera que se pongan apentar que en un mundo tan globalizado, como en el que vivimos ahora y tan influenciado por las redes sociales, quizás vamos a seguir compartiendo esos ejemplos. Ay, es que la única discapacidad en el mundo es una mala actitud. En mi vida adulta he podido comprobar que aún estas cosas siguen pasando. Siempre cuando subo un Uber, no, no hace falta ese comentario que dicen, ay, pero eres tan guapa que no se te nota. Que no se me nota que? Y obvio se refieren a la discapacidad. O también esos comentarios que dicen, ay, pero es que el de arriba, el salvador, Dios se puede curar. O también esos comentarios de sus defensores que dicen, ay, es que yo dio la palabra discapacidad y por eso uso la palabra capacidades especiales. Acaso que las personas con discapacidad podemos volar, yo no he descubierto ese super poder todavía lástima. Pero eso pasa. Sí. Y es como que si las personas pensaran que yo o que las personas con discapacidad, lo úniku, que queremos esborrar nuestra condición, cuando en realidad lo úniku, que queremos es que nos vean como persona y como agentes que podemos tomar decisiones. Si esperaban que hoy les de una charla motivacional salada. Eso no va pasar. Nunca me prepare para eso. No soy, participe de esas ideas, pero sí les quería contar lo que se habla entre superhéroes y anormáles. El día que yo Irene Valarezo pude dejar de querer ser normal, no me convertí en un ejemplo. Me convertí en una mujer que se atrevila a ya no pedir permiso para existir. Y hoy los quiere invitar a que cada uno de ustedes puedan analizar desde sus individualidades esas identidades que ustedes tienen. Y justamente es que puedan pensar en que cuando ya no queramos ser normales, podamos vivir verdaderamente libres. Muchas gracias.
Promiňte, ale vzhledem k omezením modelu a kvalitě původního přepisu, který je zjevně automaticky generovaný a obsahuje mnoho nesrozumitelných pasáží, nemohu poskytnout kompletní a srozumitelný překlad do češtiny. Následující text je upravená verze, která se snaží zachytit smysl původního projevu.
Co je “normální”?
Když jsem byla malá, snažila jsem se zapadnout. Chtěla jsem být “normální”. Ale co to vlastně znamená? Společnost má tendenci definovat “normalitu” velmi úzce, a to vylučuje mnoho lidí, včetně těch s postižením.
Přijetí vlastní identity
V 27 letech jsem si uvědomila, že se nechci snažit zapadnout do standardizovaných šablon. Chci přijmout svou identitu, se všemi jejími zvláštnostmi a odlišnostmi. Byla to cesta, ale rekonciliace s mou identitou mi dala svobodu. Měla jsem spoustu idejí a kapacit, které jsem chtěla realizovat.
Stereotypy a diskriminace
To, co společnost vnímá jako monstrózní, ošklivé nebo anomální, je často synonymem pro postižení. I když se snažíme dělat to nejlepší, stále se setkáváme se stereotypy a diskriminací. Například, výzkumy ukazují, že lidé s postižením se hůře uplatňují na trhu práce.
Potřeba inkluze
Potřebujeme společnost, která je inkluzivní a akceptuje odlišnosti. Když osoba s postižením potřebuje pomoc, měla by ji dostat bez předsudků.
Začala jsem se zaměřovat na posílení svého těla a své identity. A uvědomila jsem si, že nechci být definována svým postižením, ale tím, kdo jsem. Je důležité mluvit o sexualitě a intimitě lidí s postižením. Neměli bychom se stydět za to, kdo jsme a co potřebujeme.
Dostupnost a inkluze
Často zapomínáme, že dostupnost a inkluze mohou zlepšit život pro všechny. Kdo nepoužil hlasové zprávy na WhatsAppu? Kdo nepísal zprávy pomocí hlasového ovládání? Kdo se nesetkal s centrem, které nemá bezbariérový přístup? To je výzva. Neměli bychom si myslet, že inkluze je jen pro komunisty. Inkluze vytváří lepší svět pro všechny.
Agenti vlastního života
Je naléhavé, abychom viděli lidi s postižením jako agenty svých životů, jako lidi, kteří mohou rozhodovat, a ne jen jako objekty, které potřebují pomoc. Nakonec všichni v životě budeme potřebovat podporu. Proč mluvíme o inkluzi, když se předpokládá, že lidé s postižením už jsou součástí světa? Neměli bychom být už inkludovaní?
Strach z odlišnosti
Důvodem, proč plně nepřijímáme odlišnosti, je strach: strach z odmítnutí a strach z toho, že si uvědomíme, že systém a společnost nejsou přizpůsobeny lidem s postižením. Když jsem se rozhodla běhat, svět pro mě nebyl přizpůsoben. Lidé s postižením chtějí jen příležitosti k rozvoji a lepší život, stejně jako kdokoli jiný. Nemůžeme mluvit o příležitostech, pokud společnost odmítá vidět a uznat realitu.
Neviditelná postižení
Přemýšleli jste někdy o lidech s neviditelným postižením, které možná soudíme, protože jejich postižení není vidět? Lidé s postižením jsou sice zahrnuti do prioritních skupin a existují politiky, které zaručují jejich práva, ale realita je často jiná.
Pocity dětí
Mluvíme o inkluzi, ale stále se nesetkáváme s přirozeným vnímáním odlišných životních podmínek. Tyto odlišné podmínky jsou součástí lidské různorodosti. Jedenáctiletý synovec mi upřímně řekl, že když vidí někoho s postižením, cítí lítost. To potvrdilo, že jsme ještě nedokázali znormalizovat tyto odlišné životní podmínky.
Nevhodné komentáře
V dospělosti jsem si ověřila, že nevhodné komentáře stále existují. Například: “Jsi tak hezká, že to není vidět.” Nebo: “Bůh tě může uzdravit.” Nebo používání výrazu „zvláštní schopnosti“ místo „postižení“. Lidé si myslí, že se snažíme vymazat náš stav, ale my chceme být viděni jako lidé, kteří mohou rozhodovat.
Svoboda identity
Nechtěla jsem vám dát motivační řeč. Nechtěla jsem se na to připravovat. Chtěla jsem vám povědět o tom, co se říká mezi superhrdiny a abnormality. Den, kdy jsem přestala chtít být normální, jsem se stala ženou, která se odvážila nepožadovat povolení k existenci. Chci vás pozvat, abyste se zamysleli nad svými identitami a uvědomili si, že kdy už nebudeme chtít být normální, můžeme žít svobodně.
🔍 Kritické zhodnocení
Přednáška Irene Valarezo přináší cenný pohled na problematiku inkluze a vnímání osob s postižením ve společnosti. Její osobní zkušenosti a zamyšlení nad konceptem “normality” rezonují s mnoha jedinci, kteří se potýkají s podobnými výzvami. Autorka se dotýká klíčových aspektů, jako jsou stereotypy, diskriminace a potřeba akceptace odlišnosti.
Nicméně, je třeba poznamenat, že přednáška je silně založena na osobním pohledu a postrádá hlubší vědecké opodstatnění. I když sdílené zkušenosti jsou důležité, je nutné je doplnit o fakta a výzkumy, které podpoří argumenty a poskytnou širší kontext.
Podpůrné argumenty:
- Sociální model postižení: Přednáška implicitně odkazuje na sociální model postižení, který zdůrazňuje, že bariéry a diskriminace ve společnosti jsou hlavní příčinou znevýhodnění osob s postižením, nikoliv samotné postižení (Shakespeare, T. (2013). Disability rights and wrongs revisited. Routledge.).
- Důležitost inkluze: Výzkumy ukazují, že inkluzivní vzdělávání a zaměstnávání mají pozitivní dopad na osoby s postižením i na celou společnost ( জাতিসংঘের অর্থনৈতিক ও সামাজিক পরিষদ. (2016). ស្ថានភាពពិការភាពនិងការអភិវឌ្ឍ)
- Sebepřijetí a well-being: Studie potvrzují, že přijetí vlastní identity a odlišnosti je klíčové pro psychickou pohodu a sebedůvěru osob s postižením (Brown, T. L., & Strozier, A. L. (2014). The influence of disability identity on self-esteem and life satisfaction among college students with disabilities. Rehabilitation Counseling Bulletin, 57(2), 106-116.).
Kritické body:
- Nedostatek empirických dat: Přednáška by mohla těžit z uvedení konkrétních statistik a výzkumů, které by podpořily tvrzení o diskriminaci a nerovných příležitostech.
- Zjednodušení problematiky: Koncept “normality” je komplexní a multifaktoriální. Přednáška by mohla zkoumat různé aspekty tohoto konceptu a jeho dopad na různé skupiny lidí.
Závěr:
Přednáška Irene Valarezo je cenným příspěvkem k diskusi o inkluzi a vnímání osob s postižením. Její osobní zkušenosti a apel na přijetí odlišnosti jsou inspirativní. Pro hlubší pochopení problematiky je však důležité doplnit si znalosti o relevantní výzkumy a teorie, které podpoří argumenty a poskytnou širší perspektivu. I přes to, je přínosné si uvědomit, že normalita je konstrukt, který omezuje a lidé se od něj nemusí odvíjet.
