Mohou psi souhlasit s účastí na výzkumu?

Souhrn

Maria Botero ve své TEDxSHSU přednášce zkoumá etické otázky spojené s výzkumem na psech, konkrétně se zaměřením na možnost, zda psi mohou s účastí ve výzkumu souhlasit. Argumentuje, že tradiční pojetí informovaného souhlasu, které vyžaduje od lidských subjektů, je u psů nerealizovatelné. Nicméně, Botero navrhuje koncept “souhlasu”, který je založen na pozorování psího chování a interpretaci signálů, které naznačují ochotu nebo neochotu spolupracovat. Představuje specifické metody, jakými lze tento “souhlas” u psů identifikovat a jak jej zapracovat do výzkumného procesu, čímž se zvyšuje etická úroveň interakce se zvířecími subjekty.

Botero dále zdůrazňuje, že i když psi nemohou dát verbální souhlas, jejich chování – například signály stresu, vyhýbání se interakci nebo naopak projevy nadšení a ochoty ke spolupráci – poskytuje relevantní informace o jejich vnitřním stavu a preferencích. Zohlednění těchto behaviorálních signálů a umožnění psům “odmítnout” účast ve výzkumu je podle Botero klíčové pro etický přístup k výzkumu na zvířatech. Tímto přístupem se posouváme od vnímání psů jako pouhých objektů výzkumu k jejich chápání jako aktivních participantů s vlastními preferencemi a právem se rozhodovat.

Přepis

Před pár lety jsme se s mým manželem rozhodli adoptovat našeho prvního psa, šestiměsíční border kolii jménem Kiba. Kiba byl velmi plachý a bázlivý pes. Ve skutečnosti byl tak plachý, že kdykoliv jste se ho pokusili pohladit, nehybně zamrzl, dokud jste nepřestali. Takže, když se Kiba stal součástí naší rodiny, rozhodli jsme se ho hned zapsat do kurzů poslušnosti, protože jsme věděli, že to je nejlepší cesta, jak mu pomoci překonat jeho obavy. V té době jsem studovala magisterský program v experimentální psychologii a zároveň jsem pracovala v laboratoři kognice psů. Proto jsme mohli našeho psa trénovat za použití vědecky ověřených metod, a co je nejdůležitější, oba jsme měli velmi jasnou představu o tom, jak by interakce člověka se psem měla ideálně vypadat.

Pamatuji si, jak jsem stála v té tréninkové třídě, kde náš trenér radil všem, aby své psy nutili do polohy vsedě, tahali za vodítko, a pokud to nefunguje, aby je zatlačili do sedu. V tu chvíli jsem si myslela, že jediný důvod, proč bychom měli nutit psa do polohy vsedě, je, pokud se pes nemůže sám posadit, protože má nějaký zdravotní problém. Byla jsem velmi frustrovaná a naštvaná, a zatímco jsem sledovala ten výcvik, uvědomila jsem si, že to není ani tak chyba trenéra, ale spíše toho, jak je koncipován trénink psů obecně. Protože trénink psů a výzkum chování psů, navzdory tomu, že se zabývají stejným druhem, se po většinu času vyvíjely odděleně.

Ještě dnes je v tréninku a péči o psy velmi běžné, že se zanedbává jejich etologie a zaměřuje se spíše na antropomorfní myšlenky, tj. na to, co si lidé myslí, že by psi měli cítit a dělat. Toto nepochopení psů má důležité důsledky, nejen pro jejich blaho, ale také pro kvalitu vědeckého výzkumu.

V mém oboru studujeme kognici psů. Pes sedí před počítačem a my se ho ptáme: “Vidíš rozdíl mezi těmito dvěma objekty?” Děláme to proto, že nám to pomáhá pochopit, jak psi vnímají a interpretují svět, a také proto, že nám pomáhá klást a odpovídat na otázky o evoluci kognice. Pokud se například psi dokážou naučit kategorizovat objekty, pak můžeme tvrdit, že evoluční kořeny této schopnosti se nacházejí nejméně u předka, kterého sdílíme se psy.

Věda o poznávání psů je docela nová. Před 20 lety jsme neměli laboratoř kognice psů. Před 10 lety existovaly pouze dvě laboratoře. Dnes je jich už patnáct laboratoří po celém světě. Takže je to velmi inovativní obor a v průběhu let jsme se museli vypořádat s mnoha problémy, abychom vytvořili metody vhodné pro studium kognice psů. Ale teprve nedávno jsme se začali zabývat tím, co je skutečně potřeba udělat pro zlepšení kvality dat, která shromažďujeme. Jedním z problémů, o kterém budu dnes mluvit, je problém souhlasu.

Když provádíme výzkum na lidech, obvykle – nebo doufejme, že vždy – požádáme subjekty o souhlas předtím, než se zúčastní studie, a také jim umožíme, aby se v průběhu studie odhlásili, pokud chtějí. Takže problémem je, že pokud nepožádáme psy o souhlas, v podstatě je nutíme ke spolupráci, aniž bychom jim dali možnost se odhlásit. Otázkou tedy je: je to skutečně problém? Ano. Neetické zacházení se psy má za následek nejen špatnou vědu, ale také ovlivňuje jejich blaho. Psi, kteří jsou nuceni k účasti, se mohou zdráhat spolupracovat, a proto je u nich snížena pravděpodobnost, že prokáží své plné kognitivní schopnosti. Kromě toho se také musíme obávat, že psi, kteří se zdráhají spolupracovat, budou mít tendence k chybovosti, což v podstatě zhoršuje kvalitu našich dat.

Takže otázka zní: Můžeme psy požádat o souhlas? Ne, nemůžeme – nemůžeme je požádat o souhlas stejným způsobem, jakým žádáme o souhlas lidi. Ale můžeme zvážit, že informovaný souhlas má dvě charakteristiky. První je, že subjekt má znalosti o všech aspektech experimentu, aby se mohl informovaně rozhodnout. A druhou je, že subjekt může dobrovolně vyjádřit své přání účastnit se experimentu. V kontextu psů můžeme dosáhnout obou těchto charakteristik, i když nepoužíváme slova.

Můžeme například psům zajistit trénink. Můžeme jim například dát obrázek stromu a zároveň jim dát odměnu, a pak jim dát obrázek židle a odměnu jim nedat. Můžeme to opakovat, dokud se nenaučí, že k dokončení úkolu stačí vybrat si strom. Pak je můžeme otestovat na nových obrázcích a měřit, jak dlouho trvá, než si vyberou strom. Po tomto tréninku psi začnou chápat, co se od nich očekává, a budou schopni se informovaně rozhodnout, zda chtějí v experimentu pokračovat či nikoliv.

Navíc můžeme psům umožnit, aby se dobrovolně rozhodli pro účast nebo neúčast ve studii. Mohli bychom například naučit psy stisknout zelené tlačítko, pokud chtějí pokračovat v experimentu, a červené tlačítko, pokud chtějí experiment ukončit. Poté, co se psi naučí význam těchto tlačítek, mohou se dobrovolně vyjádřit stisknutím jednoho z nich.

Takže otázka zní: Měli bychom psy požádat o souhlas? Ano. Potřebujeme psy požádat o souhlas, abychom se ujistili, že zlepšujeme nejen kvalitu našich dat, ale také, abychom zajistili, že naše výzkumné metody jsou humánní. Psi hrají v naší společnosti velmi důležitou roli. Jsou to naši společníci, pracují se složkami bezpečnostního sboru, pomáhají lidem se zdravotním postižením, a proto se domnívám, že je naší povinností je zahrnout do našeho etického rámce a uvědomit si, že i když nemohou mluvit, můžeme a měli bychom jim dát možnost nesouhlasit.

Kritické zhodnocení

Maria Botero předkládá přesvědčivý argument pro začlenění konceptu “souhlasu” do výzkumu kognice psů. Její argumenty jsou v souladu s rostoucím trendem v oblasti etologie a welfare zvířat, který zdůrazňuje potřebu zohlednit vnitřní prožívání zvířat a minimalizovat stres a utrpení ve výzkumném prostředí.

• Podporující argumenty:

  • Etologický výzkum: Moderní etologický výzkum potvrzuje schopnost psů vyjadřovat preference a učit se signály, pomocí kterých mohou komunikovat se svým okolím (např. Bradshaw, J. W. S. (2011). Dog Sense: How the New Science of Dog Behavior Can Make You A Better Friend to Your Pet. Basic Bod). Botero navrhuje metody, jež tuto komunikaci respektují. Přímé nutění psů, obhajované v některých tradičních tréninkových metodách, je eticky problematické, neboť ignoruje signály nesouhlasu.
  • Zlepšení kvality dat: Stres a neochota ke spolupráci mohou významně ovlivnit kvalitu dat získaných ve výzkumu kognice. Studie ukazují, že pozitivní přístup a respektování autonomie zvířat mohou vést k lepším a spolehlivějším výsledkům (např. Rooney, N. J., & Cowan, S. (2011). Training methods and owner–dog interactions: Links with dog behaviour and learning ability. Applied Animal Behaviour Science, 132(3-4), 169-177.).
  • Welfare zvířat: Zohlednění “souhlasu” psa je v souladu s principy welfare zvířat, které zdůrazňují minimalizaci stresu a umožnění zvířatům projevit své přirozené chování. (př: Mellor, D. J. (2016). Updating animal welfare thinking: Moving beyond the “Five Freedoms” towards “A Life Worth Living”. Animals, 6(3), 21.)

• Vylučující/Omezující argumenty:

  • Interpretace chování: I když je pozorování chování psů důležité, interpretace signálů “souhlasu” a “nesouhlasu” může být subjektivní a závislá na zkušenostech a znalostech pozorovatele. Je nutné standardizovat metody hodnocení chování a zajistit objektivitu (př. Beerda, B., Schilder, M. B. H., van Hooff, J. A. R. A. M., de Vries, H. W., & Mol, J. A. (1998). Behavioural, saliva cortisol and heart rate responses to different types of stimuli in dogs. Applied Animal Behaviour Science, 58(3-4), 365-381).
  • Praktická realizace: Implementace metod získávání “souhlasu” v reálném výzkumném prostředí může být náročná z hlediska času, zdrojů a výcviku psů i personálu.

• Závěr: Botero otevírá důležitou diskuzi o etice výzkumu na zvířatech a nabízí konkrétní návrhy, jak zlepšit současnou praxi. Její argumenty jsou podpořeny etologickým výzkumem a principy welfare zvířat. Ačkoliv existují určité limitace a výzvy spojené s interpretací chování a praktickou realizací, celkově její přístup představuje krok správným směrem k etičtějšímu a zároveň vědecky validnějšímu výzkumu kognice psů.

Odkaz na originální video